Moře času
se vlévá
do rozsedliny
poblíž Myšlenek Naděje.

V přívalu studených
mořských prstů,
šátrajících po
teplé náruči,
se z hlubin
na povrch
opovážila
mořská hvězdice,
svítící i ve dne
a prosazující si svoji
pravdu o kolegyňkách
z černé tmy nahoře.

Kolegyně si stěžují
svému králi Měsíci,
že spatřily zrádkyni,
mořskou hvězdici.

Je spolčena s mořem,
šeptají mu do tváře…

Měsíc jenom nechápavě
kroutí hlavou,
jeho jasné světlo
se kolébá zleva doprava.

…jako neklidný lampion…

„Zrádkyně! Je jistě spolčena
s medúzami a mořskými obyvateli,
kteří žijí v temnotě bez světla,”
konstatoval nazlobeně Měsíc král.

Hvězdice není hluchá,
a pro svoji obhajobu
požádá klan nindžů,
kteří brání mořskou tmu,
aby ji vystřelili
do oblohy.

„Žiji hluboko,
žiji v temnotě,
ale žiji sama svým životem,
nejsem ničí, jsem Sama!

Dokázala jsem to, co vy ne!!!”

…její ruce a nohy se hrozivě prodloužily…

„Osamostatnila jsem se
od života s vámi,
jsem sama za sebe,
jsem hvězda, která přežila pád!!!”

Měsíc se napýřil,
ale nepraskl,
hvězdy se protočily,
ale nepálily nenávistí…

Jenom mořská hvězdice
se odkutálela zpátky
do moře…

…a tak byly pohlceny
všechny nejasnosti
ohledně života hvězd.

Rozsedlina poblíž
Myšlenek Naděje
se uzavřela.

Hvězdice již poté nikdy
neopakovala výstřel do tmy,
do tmy nahoře,
zatímco ta její tma
byla až na samém dně neznámého světa…

Tam žila několik epoch lidstva,
žije několik dlouhých miliontin
bez zkráceného spánku,
a bude žít nekonečno věčností…

Tomáš Přidal