Mám Tě,
má neznámá,
(mnou milovaná)
pustit
ve svých snech
k rozbouřené vodě?

Nebo snad,
já sám
(tebou nenáviděn)
si mám
pustit
žilou urozenější krev?

Víš ty co (?)
já ne (!)
Tak to hleď
pustit!

Nebo zavři oči,
& zastav!!!
další myšlenku,
která okupuje tvé (s)vědomí.

Uvědom si, prosím,
že až otevřeš cizí víčka,
už tu nebude tento svět,
ale pouhý stín reality,
v jehož šeré
se nikdo nedočká pravé lásky…

Zcela vážně!

To chceš?!

Chceš tomuto do
pustit?

Drž se!
při zemi
se plazí levé stíny
pochybností
&
nevyřčených hádanek.

Buď tiše,
svítá…
(nám naděje).

Tomáš Přidal