Žij nazeleno

Tomáš Přidal

Vidím to bledě

jako by v oparu,

posteskla si mladá dívka.

Tak žij

v jasné představě,

že všechno bude okay;

usmál se na ni kolemjdoucí mladík.

Téměř se střetli;

bylo to o fous,

který mladíkovi

trčel z brady,

ještě k tomu nakřivo.

Střetli se pohledy,

těly i hlasem.

Zajiskřilo to,

ale ani jeden druhého

víceméně nepřitahoval.

Zamávali si

jako dávnověcí přátelé;

spíše bych měl

napsat staří,

ale sotva oběma

táhlo na osmnáct

a sex znali pouze

z obrazovky PC,

když rodiče nebyli doma.

Cítím tvůj dech,

vpíjí se mi do úst;

zasměje se dívčina

přičemž odhalí rovnátka

napevno - s utaženými zámky.

No tak vidíš

přece jenom

i téměř neviděné;

uznale prohlásí mladík

a vlasy mu zezelenají,

zhoustnou - najednou jsou plné bodláčí…

Dívka zděšeně vytřeští oči!

Žij na pohodu.

Žij na klid.

Žij nazeleno!!!

Zařve na ni Zelenáč

Nadme se pýchou

až mu pár trnů odletí

jako knoflíky od košile;

dívku minou takřka o píď…

Nebuď takovej kaktus,

ucedí si zhnuseně sama pro sebe

a sama se promění

v zelený

bobkový

list.

Takoví jsou přátelé…zeleného údolí.