Dnes si můžeme beztrestně prohlédnout pozůstatky palebných postavení raketové jednotky. Z blízka. Klidně si je osahat, pokud by měl někdo chuť. Je to vzrušující zážitek nejen pro vyznavače vojenství.

Na Libavé je důležité nezabloudit, což v tamní divočině není zase tak úplně jednoduché. Spolehlivým orientačním bodem na cestě do „zakázaného“ území je poutní kostel ve Staré Vodě nedaleko Města Libavá. Z asfaltky se nepustíme vpravo ke kostelu a Královské studánce, ale odbočíme vlevo a vydáme se po lesní cestě.

Vjezd do areálu takzvané ‚Točky sever‘, jednoho ze tří palebných postavení, se nacházel vzdušnou čarou zhruba 500 metrů od kostela ve Staré Vodě směrem na Norberčany.

„Vjíždělo se bránou a tady vpravo u cesty stál strážní domek,“ ukazuje průvodce Jindřich Machala, kronikář Libavé, místo, kde se v minulosti rozkládala německá vesnice Stará Voda. Zanikla s odsunem německého obyvatelstva a v roce 1947 byla začleněna do vojenského újezdu Libavá.

Kolem dvou desítek zamaskovaných ocelových a betonových hangárů rozmístěných na třech místech vojenského prostoru označovaných jako „Točka sever, Točka jih a Točka západ" tehdy bylo několik strážných okruhů. Uvnitř se nacházelo řídící středisko, raketové nosiče, rakety, ubikace, kuchyň, ale i psinec a prasečinec.

Pamětník průvodcem

Vyrážím zdokumentovat to, co po nich dodnes zbylo. Zvědavost se stupňuje. Zdlouhavému pátrání po zbytcích vojenských objektů jsem ušetřena díky mému průvodci. Málokdo zná Libavou jako Jindřich Machala, který o těžce zkoušeném kraji píše knihy. Jedeme tedy přímo k jednotlivým cílům výpravy.

V místě, kde v osmdesátých letech stála železná brána z trubek a kde se sbíhalo trojí oplocení raketové základny, zastavujeme. „Vnější plot se zákazem vstupu upozorňoval na vojenský objekt. Druhý s betonovými sloupky, dřevěnými latěmi a ostnatým drátem už nesl signalizační zařízení. Mezi druhým a vnitřním okruhem jezdil pořád dokola obrněný transportér,“ ukazuje v terénu pamětník obrannou zónu přísně střeženého místa.

V prostoru mezi dnes už neexistujícími ploty si během vyprávění představuji betonové skruže a strážní budky. „V nich stál voják se samopalem. Když pršelo, museli stát v betonových skružích v bahně a ve vodě,“ kroutí hlavou znalec Libavé a vojenství Jindřich Machala.

Po 300 metrech směrem k prvnímu raketovému „silu“, rusky granitu, ukazuje vzácný spolujezdec vpravo - u cesty se tehdy nacházela vrátnice. Vlevo měli Sověti psinec s vycvičenými psy. Se strážnými v noci hlídali areál. Z vrátnice, jednalo se o dřevěnou stavbu o rozměrech 4 krát 6 metrů, zbyla v lese pouze betonová patka porostlá mechem. Poblíž jsou ještě patrné pozůstatky komína – na Libavé bývá zima i v létě.

„Byla to přísně tajná jednotka. Když tady, kousek u plotu chytil hajný Rusa, který pytlačil, byl hajný okamžitě zatčený a musel k výslechu,“ ohlíží se zpět kronikář a na konkrétním případu ilustruje, o jak ostře sledovaný útvar se jednalo.

Točky

Raketových „sil“ „Točky sever“ se v lese dodnes zachovalo všech sedm, jedno montážní. Od příjezdové asfaltky vedla ke každému krytu robustní panelová cesta, která pokračovala za tubusem, do kterého se vešla dvě vozidla - nosiče raket. Dnes už část infrastruktury strávila divočina, ale stopy jsou místy patrné dodnes.

Ohromný ocelový kryt, před kterým stojíme, zavírala masivní, mnohatunová vrata. U tohoto krytu, ale i dalších, už chybí. Na místech „pantů“ mi Jindřich Machala ukazuje díry po výbuchu trhaviny. Tuny oceli skončily po odchodu Sovětů počátkem devadesátých let zřejmě někde ve sběrně. Na ocelových rámech jsou vidět zbytky gumového těsnění.

„Kryt byl v činnosti neprodyšně uzavřen, byla v něm stálá teplota a chránil i před radioaktivním zářením. Hangár byl vybavený klimatizací s filtry. Části rozvodů vzduchotechniky jsou vidět dodnes,“ provádí mě jedním z hangárů. Mobily si svítíme nejen pod nohy, ale i po stěnách, kde vidím zbytky rozvodů vzduchotechniky.

V jednom raketovém krytu na „Točce sever“ jsou pozůstatky speciálního zázemí, kóje, které zřejmě sloužily spojařům. Dnes možná dobrodruhům, kteří zde přespí. Binec tu je všude kolem pořádný. V jiných hangárech toto zázemí nebylo.

V okolí raketových bunkrů, které obejdeme postupně všechny, mi průvodce ukazuje valy obložené betonovými kvádry. Zřejmě pro jeřáby pro montáž hlavic na nosiče. Nedaleko krytů byly odpalovací plochy. I tam zamíříme.

Raketové kryty měly důkladné maskování. Byly částečně zapuštěné do země a na jejich bocích se terén dnes hojně porostlý vegetací svažoval.

close Letní deník - logo 2022 info Zdroj: Deník zoom_in „Na rámech nad vraty jsou kovová oka, odkud byla k zemi natažená maskovací síť,“ ukazuje Jindřich Machala vzhůru na rám a já si představuji maskovací síť.

Vyrážíme pěšky do nízkého porostu za jedním z raketových krytů, kde mi chce průvodce ukázat sovětský „teplovod“. Usmívá se a začne mi vysvětlovat fungování bizarní infrastruktury.

„Tady pod námi vedlo do ‚sila‘ topení,“ ukazuje Jindřich Machala, když přeskakujeme příkop a prodíráme se dál divočinou. Teplovod měli „Rusáci“ zakopaný v zemi a rýha v terénu, která po něm zbyla, pokračuje až k torzu někdejší kotelny, odkud Sověti rozváděli teplo. Pár kroků dál mezi stromy rozpoznávám nádrž, která je natřená asfaltem. Částečně je zakopaná do země. Jindřich Machala mi hned vysvětluje, že příslušníci raketové jednotky v nádobě skladovali topný olej.

Důkazy v Rusku

Vracíme se zpět ke krytu a pokračujeme směrem k centru utajované základny. Tomu, co z něj za desítky let zbylo. Mezi stromy jsou v trávě vidět pozůstatky baráků, ubytovacích objektů. Po pravdě je vidět už jen dlažba, která vedla mezi ubytovacími místnostmi. Nechyběla zde kuchyň, zastřešená jídelna, sklad proviantu ani sprchy. Vojáci měli podle kronikáře dokonce vlastní letní kino.

„Důstojnický štáb byl kousek dál. Velitelé žili v zateplených unimobuňkách vyrobených v Bohuňovicích, měli jiný komfort než obyčejní vojáci,“ vede mě průvodce zhruba o dvacet metrů dále a zrychlím krok.

Z velitelské ubytovny, k mému zklamání, už v lese nezbylo nic. V terénu jsou vidět dvě vodorovné rýhy v místech, kde stála ve dvou řadách na patro poskládaná soustava unimobuněk.

„A tam dole měli vojáci sprchy. Ale z těch už není vidět vůbec nic,“ dodává na závěr naší výpravy odborník na dějiny Libavska.

O speciální sovětské jednotce, která držela na území tehdejšího Československa nepřetržitou bojovou pohotovost, není v českých vojenských archivech žádná zmínka, neexistuje vojenská ani stavební dokumentace. Jediné dokumenty, které prokazatelně existují, jsou v Rusku. Tam leží i odpověď na otázku, zda Sověti skutečně měli na Libavé jaderné hlavice pro raketový systém 9K76B Temp-S v udávané síle 0,5 Mt TNT. V nejbližší době ale i v vzhledem k válečnému konfliktu, který Rusko rozpoutalo na Ukrajině, dokumenty zpřístupněny nebudou.

- Na Točce sever byly zahájeny práce v roce 1983 na podzim a v zimě, na jaře 1984 musely být některé práce znovu provedeny - poškození mrazy.
- Točka jih a Točka západ rovněž zprovozněny v roce 1984. Vše patřilo k 122. raketové brigádě v Hranicích (od 1983).
- Rakety SS-12M, dlouhá 12,38 metru průměr 1 metr, hmotnost bez hlavice 9 100 kilogramů. Hlavice dle typu cca 450 kilogramů. Dolet do 930 kilometrů.
- Dopravník osmikolové vozidlo 9P120 dlouhé 11,3 metru, široké 3 metry. Pohotovostní celková hmotnost 39 000 kilogramů.
- Velel štáb raketového vojska v Moskvě. 

Zdroj: Kronika Libavska

Libavá

Současnost
Vojenský výcvikový prostor Libavá (VVP) se veřejnosti na rozdíl od Ralska či Milovic neotevřel. Stále funguje pro výcvik vojáků a zkoušky jejich techniky, často se tam konají i mezinárodní cvičení.

Vojenský újezd má rozlohu 235 kilometrů čtverečních a nachází se na severovýchodě okresu Olomouc v oblasti Oderských vrchů.

V lednu u 2016 došlo ke zmenšení VVP Libavá a vzniku samostatných obcí Město Libavá, Kozlov a Luboměř pod Strážnou.

Historie
Vojenské území kolem Města Libavá vzniklo na základě rozhodnutí Gottwaldovy vlády ze dne 17. září 1946 o zřízení vojenského tábora Město Libavá. Podle usnesení vlády ČSR ze dne 6. června 1950 byl vojenský tábor ke dni 1. červenci 1950 prohlášen vojenským újezdem.

Ve všech zdejších obcích žili do roku 1945 téměř výhradně Němci, kteří byli v letech 1945 až 1946 nuceně vysídleni a obce byly osídleny českými přistěhovalci.

Obce, které zůstaly zachovány a jsou dodnes osídleny: Město Libavá, Heroltovice, Slavkov, Kozlov a Luboměř pod Strážnou. Obce, které zanikly: Barnov, Bělá, Čermná, Heřmánky, Jestřabí, Keprtovice, Milovany, Nová Ves, Nové Oldřůvky, Nepřívaz, Olejovice, Rudoltovice, Ranošov, Smilov, Stará Voda, Velká Střelná, Vojnovice, Varhošť a Zigartice.

Proč Libavá?

Divočina nepoznamenaná turistickým ruchem. Kombinace poznání panenské přírody a historie těžce zkoušeného území, potažmo tehdejšího Československa, je nezapomenutelným zážitkem. A válka na Ukrajině, která vyvolala u pamětníků trpké vzpomínky na sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968, připomněla, že máme se Sověty vlastní zkušenost. Tu je potřeba si připomínat.

Na Libavé je k tomu unikátní příležitost, protože dodnes jsou zde pozůstatky zřejmě těch nejnebezpečnějších nástrojů násilí, kterým jsou protkány dějiny Sovětského svazu. Z lesů mohli Sověti rozpoutat totální zkázu.