Pro koho byla určena první knížka, kterou jste o svatojakubských cestách napsal?
Jsem tlustý, mám cukrovku, vržou mi kolena. Chtěl jsem lidem s podobným tělesným handicapem dokázat, že jsou schopni to dojít, pokud mají vůli. Byl jsem první Ústečák, který cestu šel. Podařilo se mi k tomu inspirovat dobrých 30-40 lidí. Kniha o pouti pak dokonce prodloužila o měsíc život pacientovi hospice v Litoměřicích. Rozhodl se, že neumře, dokud ji nepřečte.

Proč jste teď vydal druhou knihu na stejné téma?
Popisuje dalších 8 let na cestách, které jsem podnikl od vydání prvního titulu. Zažil jsem na poutích tolik krásné přírody, milých a hodných lidí, že bych si to nechtěl vzít do hrobu.

Svatojakubské cesty vás tedy nadchly…
Pouť je nebezpečná, skoro jako droga. Člověk má při ní pocit neomezené svobody. Nese si s sebou pár věcí, na které si musí dát pozor. Ale jinak skoro nic nepotřebuje, nebo si to koupí.

Chodil jste dlouhé trati už předtím, než jste se poprvé vydal na svatojakubskou cestu?
Jako mladý tramp jsem prochodil celou republiku, na cestách jsem spal venku. Pak to přestalo. V roce 2003 jsem měl vnuknutí. Díval jsem se na Mléčnou dráhu, a ta mi řekla, pojď.

Několikrát jste se na cestu vydal s parťákem. Jaké to bylo?
Nemám s tím jen pozitivní zkušenosti. Šel jsem i s jedním kumštýřem z Úval, který bral pouť jako trek. Zatímco pro mě je svatojakubská cesta spirituální záležitost. Na cestě jsem chytil zánět šlach pod kolenem a musel kapitulovat. Doprovodit domů mě odmítl. Od té doby jsem dlouho chodil sám. Je to nejlepší. Člověk si odpočine, kdy potřebuje.

Z vašeho vyprávění vyplývá, že svatojakubská cesta není na světě jen jedna.
Cestu si může poutník stanovovat na míru. Může si ji naplánovat prostě tak, aby byla ve směru na Santiago. Já jsem si ji v roce 2010 dokonce prodloužil opačným směrem z Ústí do Bardejova. Další rok jsem šel pouť do Španělska zase z jiného konce: přes celé Portugalsko.

Jak poznáme poutníka, který je právě na svatojakubské cestě?
Měl by mít na batohu nebo na krku zavěšenu svatojakubskou mušli. Podle té se taky jdou značené pouti. Potkal jsem jednoho poutníka z Rakouska, který ji měl dokonce vytetovanou na lýtku. Říkal, že to už má permanentní, protože chodí furt. Právě ten mi doporučil rakouskou poutní cestu, kterou jsem šel na etapy v roce 2014. Poslední štreku jsem šel z Budyšína na Trojmezí u Aše. Všehovšudy jsem na poutích ušel kolem 7 tisíc kilometrů a prochodil čtvery boty.

Máte nějaké rady, co se týče bot?
Každému sedí něco jiného. Nakupovat musíte k večeru, kdy má člověk větší nohu. Měl byste mít ponožky a ještě na prst místa u paty. Boty vám musejí bezvadně pasovat. Neexistuje, že byste je cestou rozšlápl, to smrdí průserem. Na pouť jsem si vždycky kupoval o dvě čísla větší boty, než nosím běžně.

V papežových stopách
Svatojakubské cesty jsou trasy z různých míst v Evropě k hrobu sv. Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve Španělsku. Jsou značeny moderním turistickým značením.

Zájem o svatojakubskou pouť prudce vzrůstá od konce 80. let 20. století, k čemuž přispěla pouť papeže Jana Pavla II. v roce 1982. Roku 1993 byla svatojakubská cesta zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Její nové značení podpořila Evropská unie.

Doporučuje se, aby měl poutník s sebou i s vodou na zádech asi desetinu své tělesné váhy. Jak to jde udělat?
Já měl jedno spodní prádlo, ponožky i triko na sobě a další dva kusy od každého jako zálohu v batohu. Kalhoty jsem bral jenom jedny. Pak jsem měl triko s dlouhým rukávem, kdyby byla zima, a na spaní. Přepíráte to po cestě. Nosil jsem s sebou i stan, který měl 1,5 kila. Ale ve Španělsku ani není zapotřebí, tam jsou po pěti kilometrech za sebou „albergue“, tedy poutnické ubytovny.

Je o přespání v těchto ubytovnách zájem?
Když vyrazíte za rozbřesku a jdete kolem 25-30 kilometrů, tak dorazíte k nějakému albergue kolem druhé odpoledne a místo se vám tam většinou najít podaří. V některých jsou místnosti po velkém počtu paland a vždycky tam někdo chrápe. Je tedy zapotřebí mít s sebou špunty do uší nebo se máznout. Když bylo pěkné počasí, ani jsem do albergue nechodil a spal venku, kde jsem měl hvězdy a klid.

Zažil jste na cestách nějaké nebezpečí?
Pořád. Že člověk někdy zbloudí, to je běžné. Hlavně ve Švýcarsku. Jednou jsem ale spal v dubovém hájku kdesi ve Francii a najednou se objevilo stádo asi 40 prasat. Blbě na mě koukala, tak jsem vzal šutr a napálil ho tomu hlavnímu do hlavy. Zakňučel a řekl ostatním, jdeme pryč. Víckrát jsem měl konflikt s toulavými psy na širokých planinách Španělska. Psychologové v podobných případech radí nenavazovat oční kontakt. Já zkusil něco jiného: spustil jsem na něj zhurta česky. A fungovalo to, ukázal břicho. No a v Beskydech nechybělo málo, abych se potkal s medvědem. Když jsem viděl čerstvé šlápoty, mazal jsem do nejbližší chaty. S lidmi jsem na poutích žádné konflikty nikdy neměl.

Jak na tom jsou s bezpečností ostatní poutníci?
Ročně to jde 120 tisíc lidí. Maléry jsou na denním pořádku. Někteří na pouť nejsou tělesně připraveni a stává se, že po cestě zemřou. Posledních 300 kilometrů před Santiagem je co pět kilometrů pomníček zahynulého poutníka.

Používal jste na svatojakubských cestách mapy?
Můžete jít s podrobnými vojenskými mapami v měřítku 1:50 000, ale to byste musel nosit celou knihovnu. Jednu mapu totiž často projdete za 3-4 hodiny. Zavedené svatojakubské cesty jsou však od výchozích míst kvalitně značené znakem škeble. Stačí si dopředu napsat, přes která místa chcete jít, a držet se značek. Ve všech obcích po cestě jsou navíc informační střediska, kde si můžete vyzvednout místní mapičku. A taky si tam můžete sednout k internetu.

Jak je to se značením svatojakubské cesty v Čechách?
Je tu už několik tras. Ta hlavní vede z Hnězdna přes Jablonné v Podještědí, Starou Boleslav, Prahu a Stříbro do Norimberku. Spolek českých poutníků Ultreia cesty ve spolupráci s Klubem českých turistů značí škebličkou na turistických značkách.

Musí být poutník katolík?
Ortodoxních katolických fanatiků chodí jen asi jedno procento. Jinak je prostředí poutníků velmi liberální. Zažil jsem i albergue s duhovou vlajkou a měl jsem se tam jak prase v žitě. Aniž bych ke komunitě gayů, leseb a bisexuálů patřil. Ostatně já jsem příkladem toho, že příslušnost k církvi není u poutníka nutná. Cestu může chodit kdokoli, kdo dodržuje tři základní pravidla. Za prvé nedělá bordel v přírodě. Povolují se pouze exkrementy, protože ty se rozloží. Za druhé dodržuje jednoduchá náboženská pravidla, když jde na mši: jako sundat klobouk. A za třetí neruší v albergue spící poutníky. Někteří vstávají už o půlnoci a chodí spát se slepicemi, jiní to mají naopak.

S kterými národnostmi jste se na svatojakubských cestách potkal?
Skoro se všemi včetně Kanaďanů, Jihokorejců či Tasmánců. Nechodí snad jen Rusové.

Jak vám pouti změnily život?
Nejsem žádný svatý. Dál chodím na pivo a mluvím sprostě. Ale jsem schopný položit si zásadní otázky, i když na ně nemusím najít odpověď. Snažím se udržet si život tak, aby mi neutíkal mezi prsty. Jako správný poutník jsem nejšťastnější, když nic nemám. Oprostil jsem se od touhy po vlastnictví. Dřív jsem hodně sbíral gramofonové desky. Dnes už sbírám jenom houby.

O knihy si napište autorovi
Starší titul Vladimíra Kaisera o svatojakubských cestách Pole plné hvězd si můžete vyžádat na e-mailu kaiser@albis-int.cz. Autor vám ho pošle zdarma jako pdf. Novou knihu Můj pantáta svatý Jakub pořídíte například v ústeckém Knihkupectví pod věží. Nebo si o výtisk opět napište přímo autorovi Vladimíru Kaiserovi.