Není divu, že Miroslav je z pohledu určité věkové a povahové skupiny žen nesmírně zajímavým a magneticky přitažlivým objektem. Svého času pracoval Mirek jako skladník v jednom velkoobchodu, který distribuoval elektroniku, baterkami počínaje a obřími televizory s plazmovou obrazovkou konče. Většina z kolegyň po něm více či méně otevřeně toužila, Mirek byl ovšem dlouhou dobu obezřetný a s žádnou z nich si nezadal, jen tak lehoučce s každou flirtoval a snažil se udržovat mezi dámami vyrovnanou hladinu očekávání a nadějí.

Onen vyrovnaný stav vydržel do doby, než do firmy nastoupila nová posila, dvaadvacetiletá Kamila. Krásná rusovláska s provokativně sebevědomým vystupováním na Mirka Borovce působila jako červený hadr na býka. Dokonce se mu zdálo, že se jeho pověsti neodolatelného samce nepokrytě vysmívá, čímž jej dráždila a přitahovala ještě víc. Brzy zdejší Don Juan zapomněl na svou obezřetnost a s ohnivou dívkou se začal přátelit podstatně více než s ostatními členkami firemního hejna. To neměl dělat - narazil totiž na takzvanou ženskou loajalitu. Dosavadní obdivovatelky a tajné ctitelky se změnily v jeho zarputilé nepřátele, navíc zapomněly na to, že ještě před pár týdny byly rivalkami, a staly se spojenkyněmi s jediným cílem - vytrestat Miroslava Borovce.

Zamilovaný romantik příliš nevnímal, jak se atmosféra ve velkoskladu změnila. Hleděl si jen své Kamily a na nevraživé pohledy zhrzených kolegyň nereagoval. Podle jeho pozdějšího vyprávění se pak odehrálo zhruba následující. Několik nejakčnějších žen vymyslelo pomstu. Miroslav stejně jako většina dalších zaměstnanců velkoskladu čas od času vzal z metráků zboží nenápadně balíček baterek nebo jiné drobné produkty nevelké hodnoty. Trestný čin to sice nebyl, ovšem na vyhazov z práce by to spolehlivě stačilo. Nebylo nic snadnějšího, než nějakým způsobem navést šéfa na to, aby Mirkovi nečekaně prohlédl šatní skříňku.

Některé z dívek se to ale zdálo dost slabé, a tak ještě přitvrdila; během pracovní doby šikovně Mirkovi uzmula klíč od skříňky a přidala do ní ještě DVD přehrávač. Hned poté „nějaký ženský hlas“ telefonicky panu šéfovi oznámil, že zaměstnanec Borovec krade a ať se podívá do jeho šatny. Tak se i stalo a Mirek se nestačil divit. Ze skříňky šéf vylovil několik balíčků tužkových baterek a již zmíněný přehrávač, dohromady zboží za necelých šest tisíc korun.

To už bylo na soud. Mirkovu nesouvislou obhajobu vedení společnosti nebralo v potaz - konec konců, ono se to těžko vysvětluje, že baterky jsem sice kradl, to jo, ale přehrávač ne, to já bych si nikdy netroufl. S Mirkem se firma rychle rozloučila. Borovec sice pak u soudu připustil, že baterky v práci opravdu vzal, k přehrávači se ale skutečně nechtěl přiznat. Žádná z kolegyň ovšem bohužel nepřišla s tím, že by se ráda zbavila černého svědomí, a tak nakonec i ten přehrávač zůstal na něm. „Můžou za to ty ženské, pane soudce. Prostě se mi chtěly pomstít,“ tvrdil v soudní síni.

Byl to první konflikt se zákonem a dost pravděpodobně i poslední, tudíž byl soudce mírný - Miroslav odešel s podmínkou a jistotou, že postavit se spojené ženské síle byl lehkomyslný hazard.