S ohledem na to, že pro příbuzné oběti i pachatele je tato neveselá záležitost stále ještě živá, nebudeme uvádět, kde se vše stalo.

Paní Králíková žila celý život na vesnici, tudíž všechny dobře znala a o každém měla své mínění. O Petrovi, pětatřicetiletém svobodném mládenci, mentálně postiženém, si rovněž myslela svoje.

Její chybou bylo, že to často i říkala nahlas. „Ty se nikdy neoženíš, hochu. Jen se podívej, jak se hloupě chováš,“ říkávala mu s úsměvem. Petra to rozčilovalo.

Mladý muž trávil většinu času v sociálním ústavu pro mentálně postižené, občas se dostal na pár dní domů k rodičům. Jednou se ovšem do rodné vsi vypravil sám, což pro něj nebylo těžké, jelikož léčebna není vězení a nemá mříže. Nikdo krom Petra netušil, co se stane téhož dne večer.

Muž, jemuž v hlavě už dlouho ležely štiplavé poznámky paní Králíkové, čekal na hřbitově několik hodin, než se těsně před šestou, už téměř za tmy, konečně objevila kritická sousedka.

Petr pevně sevřel násadu lopaty a opatrně vykročil k nic netušící paní Králíkové. Ta zrovna rovnala kytici na hrobě, když jí na hlavu dopadla první rána. Těch ran pak bylo ještě víc.

Petr nechal lopatu na místě činu a utekl domů k rodičům. Mrtvou ženu našli až druhého dne ráno. Mentálně postižený vrah se přiznal rodičům ještě dřív, než přišli kriminalisté.

Petr vzhledem ke svému postižení k žádnému trestu odsouzen nebyl, pouze byl přeřazen do jiného ústavu. Dnes žije údajně s rodiči doma.

PŘEČTĚTE SI DALŠÍ ZPRÁVY Z OLOMOUCKA

Moje OlomouckoSportKulturaPodnikáníČerná kronika