Írán tvrdí, že nemá nic společného s útokem na Salmana Rushdieho. To je legrační. Prohlásíte někoho za ďábla, vypíšete na jeho hlavu mnohamilionovou odměnu, teď ho někdo pobodá, a my nic, my muzikanti.

Člověk by se na jednu stranu neměl divit. Írán je přece pošetilá společnost, kde chodí mravnostní policie a bičuje ženy, které nemají čepec. Jenže není to tak. Chlápek, který na spisovatele zaútočil, byl Američan, byť orientálního původu. A zavzpomínejme na chvíli: Ve Spojených státech, kde je svoboda vyjádření právem svatá, vyplenili Trumpovi příznivci Kapitol, protože uvěřili svobodně vyjadřovanému bludu.

Martin Komárek
Evropa by se měla spojit

Jak je to s Rushdiem? Podle řady muslimů se svými knihami přímo dotkl srdce jejich víry. Smrtelně je urazil. My nad tím mávneme rukou. Hlupáci. Ale jsme si jisti? Vypínáme takzvané dezinformační weby. Do vazby putují lidé, kteří vyjádřili nějaký názor, jenž policie považuje za násilný. Je to ochrana společnosti nebo porušování svobody slova? A naopak. V našich volbách nejde ani o víru, ani o život. Jen o to, kdo bude vládnout a pokoušet se hasit průšvihy. Přesto je ve slovních půtkách tolik zášti, že člověk jen trne, kdy někdo taky vytáhne nůž. Zatím nejsou nositelé jiného názoru pobodáni, jen špiněni sprostotou a pomluvami.

Boj o toleranci vůči názorům, vůči lidem jiného vyznání, jiné víry (ať už v cokoli), se nevede mezi svobodným světem a zaostalými despociemi. Ani u nás nikdo přesně neví, co je postoj a co dezinformace, co šíření myšlenky a co navádění ke zlu. A soudy v tomto nepomohou, neboť ani duch, ani litera zákonů nejsou psány pro dobu sociálních sítí.
Tento neradostný text nelze zakončit jinak než malounko moralistně. Na svém místě nemůžeme udělat nic lepšího než chápat druhé a chovat se slovy i skutky slušně.