Prezidentův kandidát na ústavního soudce Robert Fremr na tento post rezignoval kvůli neúnosnému mediálnímu tlaku. Zároveň uvedl, že z dnešní perspektivy se některá jeho předlistopadová rozhodnutí „prostě beze zbytku vysvětlit nedají“.

Petr Pavel jeho postoj respektuje, neboť, jak pravil, „oba Ústavní soud považujeme za hlavní pojistku ochrany lidských práv a ústavnosti naší země“. Dodal, že Roberta Fremra nadále považuje za odborníka s nepopiratelnou profesní pověstí, uznáním v mezinárodním prostředí a za jednoho z nejkvalitnějších trestních soudců v Česku. Fremr bude pokračovat jako místopředseda Vrchního soudu v Praze.

Členové konzultačního prezidentova panelu i senátoři se kají, že tuto záležitost nezvládli, a příště prý budou pečlivější. Přičemž tuší, že zářijové dny vše přikryjí prachem zapomnění a v říjnu už málokdo bude vědět, co se kolem jednoho vybraného, schváleného, ale nejmenovaného ústavního soudce dělo.

Kateřina Perknerová
Babišovo dilema

Přesně to by se ale stát nemělo. Vždyť tato událost nasvítila českou společnost z mnoha nečekaných úhlů, jimiž by se měli zabývat nejen historici z Ústavu pro studium totalitních režimů. Zjistili jsme, že vlastně o fungování předlistopadové justice nevíme vůbec nic. Objevily se spekulace, že Fremr dostával případy nedovoleného opuštění republiky „protekčně“, protože je soudil přísně a snad i rád. Soudce však vysvětlil, že tehdy byly tzv. emigračky vnímány stejně jako krádež pěti pytlů cementu. A byly přidělovány podle začátečního písmene jmen obžalovaných jednomu ze tří trestních soudců. Nikdo to tehdy nevnímal jako politicky citlivou věc. Jenže to se dnes opravdu těžko chápe, natož obhajuje.

Proto je namístě obecnější úvaha, zda lidé, kteří byli činní v předrevoluční justici, mohou soudit i nyní. Nebo je pro ně zapovězen jen Ústavní soud, zatímco u toho Vrchního v Praze mohou dál působit a funkcionařit? Kdo určí měřítko viny a odpuštění? Zkrátka kauza Fremr by neměla vyšumět. Je to naše kauza. Naše minulost a přítomnost.