Aby bylo jasno, v česko-čínských ani v česko-tchajwanských vztazích se neděje nic převratného. Telefonát zvoleného, ale nikoli úřadujícího českého prezidenta Petra Pavla s prezidentkou Tchaj-wanu ani návštěva předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéty Pekarové Adamové nepřekračují rámec politiky jedné Číny. Je prostě jen vyjádřením zájmu a sympatií k jediné demokratické části Číny, za jejíž součást Tchaj-wan oficiálně dále považujeme.

Luboš Palata
KOMENTÁŘ: Generál Petr Naděje

Nervozita Číny vyplývá především z toho, že na Hradě končí vůči čínské komunistické diktatuře nekriticky přátelský Miloš Zeman, do nějž a jeho okolí Čína hodně investovala. Čína sice vyhrála přízeň Zemana, ale prokaučovala šanci hrát významnou roli v české ekonomice. Čína toho sice Zemanovi a českým občanům hodně naslibovala, ale investic bylo minimálně. A navíc hlavně do nemovitostí nebo do fotbalu, tedy nic, co by přinášelo skutečný užitek. Čína tak prohrála v Česku s Tchaj-wanem i v ekonomickém smyslu, protože ostrovní stát v Česku investuje mnohem více a mnohem užitečněji než mnohonásobně větší Čína.

Nejde tady ale o nervozitu Číny. Jde o to, aby kroky Česka na podporu Tchaj-wanu byly promyšlené. Při vší úctě, jedenáctimilionové Česko 24milionový Tchaj-wan před tlakem 1,4miliardové Číny nespasí. Stejně důležité jako gesta českých politiků, možná ještě důležitější, je nacházet k podpoře Tchaj-wanu spojence. V Evropské unii na prvním místě. Což je bohužel věc, která nám moc nejde.