Ze situace, která se nám přihodila, rozumný člověk neviní vládu, nebo jen velmi částečně. Probíhá to totiž všude na světě podobně – někde to zvládají lépe, někde hůře, někdo je chvíli premiant a o měsíc později zatracenec.

Názorů bylo mnoho a dost se různily. Vzpomeňme například, že i náš ministr zdravotnictví vážně zmiňoval, že možná jsme odolnější, protože Češi mají germánské geny. Americký prezident zase tvrdil, že vir zmizí jako zázrakem. I odborní experti se v návrhu řešení značně různili.

Na celou situaci tedy nahlížím spíše ve smyslu jobovském – jako existenciální věc, která se nás hluboce emocionálně dotýká, i když si ji logicky umíme vysvětlit. Ne vše, co rozum chápe, srdce přijímá. Můj přítel psychiatr mi prozradil, že deprese a emoční poruchy vzrostly za dobu epidemie trojnásobně. A to ještě zdaleka není vyhráno.

Na druhou stranu si vzpomeňme, že v historii stejní lidé, jako jsme my, zažívali daleko horší věci. Za poslední války žili se zatemněnými okny, potraviny byly na příděl a na města dopadaly bomby. Téměř v každé rodině někdo zemřel. A trvalo to dlouhých pět let.

Nám ještě pořád svítí slunce, domy stojí a funguje v nich elektřina. Na Vánoce se naše rodiny sejdou, i když trochu s obavami, ale stále máme jeden druhého a naději, že s příchodem vakcíny ta černá můra skončí.

Autor je spisovatel