Japonec v Olomouci: Chci v češtině frázi Je mi tma

Říká, že nejhorší je předložka „na a v“.

„Pořád opakuji, proč říkáme ve škole, ale musíme říct na základní škole, na střední škole. Nikdo mě zatím nepřesvědčil a nevysvětlil mi, proč to tak mám používat,“ vysvětluje s úsměvem lektor.

Je mi tma

Pro nás naprosto běžný výraz „je mi zima“ pro něj bylo těžké pochopit. Japonci totiž „mi“ nepoužívají.

„Když jsem se naučil je mi zima, tak mě napadlo, že je taky tma, a tak jsem začal používat je mi tma. Samozřejmě se všichni smáli, ale teď jsem rozhodnutý, že to do češtiny prosadím,“ pokračuje Watanabe. Svůj rodný jazyk teď učí české studenty a přiznává, že to oproti nim měl o něco lehčí.

„Pro Čechy je japonština asi horší, musí zvládat tři překážky – nová slova, novou gramatiku a ještě nové znaky. Když jsem se učil česky, překážky byly gramatika a slova. S písmem jsem problém neměl,“ říká.

Ochutnal pivo a vrátil se

Takayuki Watanabe přijel poprvé do České republiky před šestnácti lety, v roce 1993. Nejvíc se mu líbila Olomouc.

„Před první návštěvou jsem měl velký zájem o historické Pražské jaro konce šedesátých let. Můj učitel na střední škole o něm docela pozitivně mluvil, proto jsem si myslel, že nějaký zůstatek tehdejších událostí někde najdu. Ale to jsem vůbec neuměl česky ani dobře anglicky, a proto jsem skoro nepoznal, jestli něco zůstalo. Ochutnal jsem však české pivo, a to je taky jeden z důvodů, proč jsem znovu přišel,“ popisuje začátky.

Když se pak vrátil zpět do Japonska, začal studovat češtinu.

„Věděl jsem, že se můžu naučit gramatiku dobře, ale použití jednotlivých slov se v Japonsku pochytit nedá. Proto jsem se rozhodl, že budu studovat češtinu v České republice, v Olomouci,“ vzpomíná pedagog.

Překvapení? V hospodě se víc pije než jí

Začal tak navštěvovat univerzitní letní školu.

„První rok byl katastrofální, druhý lepší. Zůstal jsem tady a dva roky pak chodil na kurzy češtiny pro cizince. Potom jsem začal učit japonštinu,“ říká.

V Česku ho nejvíce překvapilo, že chodíme do hospody pouze pít.

„U nás, když jdeme na pivo, tak pijeme a zároveň u toho i jíme. Občas mě však překvapuje také způsob placení. Když jdeme v Japonsku s kamarády společně do hospody, úhradu dělíme rovným dílem, aby platili skoro všichni stejně. Tady platí každý, co vypil, takže se občas stane, že někdo zapomene, kolik měl, a na posledního člověka zůstane docela velká suma. To bylo pro mě taky nové, ale už jsem na to zvyklý,“ dodává.