Kliknutím zvětšíteNezahojil je ani čas, stále bolí. Lidé v Troubkách mají i dnes v očích slzy a strach, kdykoliv delší dobu prší.
To, co prožili v noci ze 7. na 8. července roku 1997, ale nelze popsat slovy. Obraz zkázy mají dodnes před sebou.
Podle pamětníků vtrhla voda do vesnice, kde žije dva tisíce obyvatel, kolem půl jedenácté v noci.
„Když jsme se podívali vikýřkem, začalo to tak zvláštně šustit. Vyhlédla jsem z okna a spadl jeden dům. A pak druhý a třetí. Ten zvláštní zvuk si dodnes pamatuji,“ říká Jana Brázdová, která přišla při ničivých záplavách o oba své rodiče.
Byl to jeden z těch tragických příběhů, nad nimiž zůstává rozum stát. O životě, bytí a nebytí, rozhodovaly náhody, chvilka zaváhání, sekunda, která měla nebo mohla být jinak.
„Rodiče tehdy ze strachu odešli k sousedům, jenže jejich dům podemlela voda a oba tam zemřeli. Kdyby zůstali doma, tak by tu dnes byli,“ dodává smutně Jana Brázdová.
Smrt v troskách domů i z podchlazení
Katastrofální záplavy si v Troubkách vyžádaly devět lidských životů.
Zemřeli při nich většinou starší lidé, s výjimkou čtyřiadvacetiletého Jana Zaorala, kterého zasypaly trámy zborceného domu.
K dalším obětem patřili i manželé Hermanovi.
Na seznamu obětí je i Božena Špalková, která nezemřela hned, a podařilo se ji z vody vytáhnout.
Byla ale tak silně podchlazená, že krátce po převozu zemřela v přerovské nemocnici.
První obětí byla Ludmila Smolková, brzy v noci zemřely i Drahomila Řihošková a Emilie Skřenková, na které spadly domy a ony zůstaly uvězněny uvnitř.
Čekali na střechách na záchranu
Pro obyvatele Troubek to byly nejhorší chvíle jejich života. Mnozí stáli na střechách domů celou noc a čekali na záchranu.
Staří lidé nechtěli opustit své domovy a plakali. Přišli nejen o střechu nad hlavou, ale i dobytek a drůbež.
Přesto museli sebrat sílu a i v pokročilém věku nastoupit do vrtulníku, který je odvezl do bezpečí.
Celá ulice zmizela ze světa
Následovaly týdny v evakuačních střediscích.
„Byla to děsivá hrůza, když jsem se ráno podíval z okna domu a viděl, jak obcí teče divoká řeka. V první fázi spadlo kolem sto osmdesáti domů, další byly tak narušené, že musely jít hned k zemi. Z obce zmizelo 340 domů, ostatní byly poškozené. Škoda včetně inženýrských sítí se vyšplhala na miliardu korun,“ líčí starosta Troubek Radek Brázda.
Ničivý zásah dostaly kromě rodinných domů i škola a školka. Pohled na budovu mateřské školky byl skličující. Všude bylo bláto, voda, převrácený nábytek, plíseň a pach z hniloby. Mezitím se povalovaly dětské hračky.
K nejhůře postiženým patřily ulice Loučka I - IV., která v podstatě zmizela ze světa.
Katastrofální následky byly ale i Na Dolách, v ulici Vrbí nebo K Záložně.
Apokalypsa se ukázala ráno
Apokalypsa se v plném rozsahu ukázala teprve ráno, kdy začala evakuace.
„Záchrana lidí vrtulníkem ze střech se prováděla tak, že byli zavěšeni na lano. Jen u hřiště byl prostor nezaplavený, takže zde přistávaly armádní vrtulníky a převážely lidi k přerovskému Prioru. My jsme ten den letěli posledním vrtulníkem večer,“ říká Radek Brázda, který byl členem krizového štábu.
Od Prioru byli lidé převáženi sanitkami a hasičskými vozy do škol, učilišť, kasáren, hotelů nebo na zimní stadion v Přerově. Zranění a podchlazení byli nejprve odváženi do nemocnice k ošetření.
„Nejhorší ze všeho bylo to čekání, až přijde ráno. Čekali jsme dlouhou a nekonečnou noc na to, až se bude moci rozběhnout záchrana lidí,“ vzpomíná tehdejší přednosta Okresního úřadu v Přerově Miloslav Přikryl, který má dodnes v paměti pohled z vrtulníku na zdevastované Troubky.
„Nikdy v životě jsem nic takového neviděl. Byla to apokalypsa,“ popisuje.
Pomoc celé republiky
V příštích dnech začala jedna z nejrozsáhlejších záchranných akcí v novodobé historiky republiky, do které se zapojili armádní útvary, hasiči z celé republiky, pracovníci charity, Českého červeného kříže a řady dalších organizací.
Pomoc přicházela z domova i ze zahraničí. Lidé z Troubek jsou dodnes nejvíce vděční 71. záchranné výcvikové základně z Kutné Hory.
V obci v první fázi pomáhalo 250 vojáků. Hlavní náplní útvarů byla demolice objektů.
V Troubkách působily útvary vojáků z Přáslavic, Mikulova, Janovic nad Úhlavou, Jínců, Vyškova, Hranic a Přerova.
Obrovský kus práce vykonali profesionální a dobrovolní hasiči z celé republiky.
Ve dnech 6. až 31. července bylo v akci 140 zasahujících jednotek a 698 hasičů.
Drtivá většina zůstala
Lidé v Troubkách museli začít od začátku. Po povodních v roce 1997 bylo v obci postaveno dvě stě nových domů.
Mnozí lidé se zadlužili a svá obydlí splácejí dodnes.
Zejména starší lidé už ale nesebrali sílu a přestěhovali se do domu s pečovatelskou službou. Opravami prošly škola i školka.
Drtivá většina lidí, kteří katastrofu zažili, v obci zůstala.
Nezměnila to ani další povodeň, která se přihnala do Troubek v noci 17. května 2010.
Následky padesátileté vody byly ale nesrovnatelně menší.
Přestože se pod vodou ocitla více než stovka obydlí, zdemolován musel být nakonec pouze jeden dům.
Nejhorší bylo začít znovu, vzpomínají manželé z Troubek
Manželé Řihoškovi z Troubek museli po povodních v roce 1997 začít od začátku. Tak jako ostatní lidé ve vesnici, kteří měli poničené domy, nebo přišli o střechu nad hlavou.
Start v šedesáti je ale jiný než ve dvaceti. A dodnes nechápou, jak to mohli zvládnout.
Zdeněk Řihošek z Troubek ukazuje, kam v červenci 1997 sahala voda. Autor: Deník / Petra Poláková-Uvírová
„Nás to tehdy v ulici uzavřelo a dostali nás odsud až hasiči, kteří přijeli se člunem. Kolem se bortily domy. Byli jsme tady s vnučkou, a ta se tak strašně lekla, že ze strachu skočila do vody, a my nevěděli, kde je. Do tašky si dala dva pejsky, a držela ji nad hlavou. Podařilo se jí ale dostat na hřiště u hasičů, kde ji našel manžel,“ líčí Helena Řihošková.
Při povodních přišli manželé i o domácí zvířectvo.
„Měli jsme dvě prasátka, sto králíčků a slepice. A ty prasátka řvaly a bečely. Držely se drátů na věšení prádla a kvičely,“ popisuje otřesný zážitek Helena Řihošková.
I když to zvířata přežila, manžel řekl hasičům, ať je odvezou a utratí.
Podle Zdeňka Řihoška je hasiči převezli člunem na hřiště, kde přistávaly vrtulníky.
„Skončili jsme nejprve na stadionu v Přerově, a pak nás přestěhovali na učiliště u hřbitova. Byli jsme tam asi dva týdny. Zeť měl tehdy prodávat dům v Tovačově a měl na něj kupce, ale nakonec jsme se do něj nastěhovali my,“ uzavírá Zdeněk Řihošek.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
