Byl začátek října roku 2012 a na mě čekalo uprostřed záplavy svíček základní životní rozhodnutí. „Vezmeš si mě?" Pohled na něj, na prsten svírající diamant, na něj, na prsten, na něj. „Ano." Romantický polibek, láskyplné objetí a potom prázdno v hlavě.

Ale ne na dlouho. Když se totiž rozhodnete pro tak závažný krok, jako je uzavřít svazek manželský, probere vás ze záplavy endorfinu nenápadná otázka: „Kdy se vezmeme?" A strhne celou lavinu. „Kde se vezmeme? Kdo půjde svědčit? Pozve se rodina z Čech? Kdo upeče koláčky? Budou nahoře povidla? Kde seženu svatební šaty? Kdo udělá oznámení? Čím se přepravíme od obřadu? Jaká bude příchuť třetího patra svatebního dortu?" Za tím vším se pak kulí hlavní balvan, který válcuje ostatní: „Kde na to, proboha, vezmeme peníze???"

Ale pěkně popořadě, na všechno dojde. První krok, který jsme museli jako čerstvě zasnoubený pár udělat, bylo žádání rodičů o ruku. Přes počáteční nervozitu a obavy, jak to naši přijmou, vše dopadlo velmi dobře. „Musíme vymalovat," vyhodnotila nastalou situaci maminka a utírala si nad pugétem orosené oči.

U následné kávičky došlo na lámání chleba: „Tak kdy to bude?" „Martin má před prázdninami státnice, takže jaro určitě ne," směřovala jsem termín veselky na teplejší měsíce. „Prázdniny v žádném případě, to nestíhám napéct zákusky. Druhý víkend v září už by to šlo," ukončila diskusi o termínu matka svatby. A proč vlastně ne. Alespoň budu mít na přípravy dost času. Ehm. Relativně.

Tři dny po zásnubách mi důvěrně sdělila prodavačka v obchodě, že se má někdy kolem půlky září vdávat ještě jedna slečna z naší vesnice. Zbystřila jsem. Aby si zamluvila sál jediné místní restaurace na stejné datum! A tak jsem odpoledne, jakmile se přede mnou na zastávce otevřely dveře autobusu, klusala směrem k zámečku, kde jsem s vizáží zpoceného bernardýna prosila servírku, aby mi rezervovala na druhou sobotu v září příštího roku horní sál. Hleděla na mě jako na pomatené zjevení, ale povedlo se. Po této aféře jsem s oroseným čelem směřovala rychle i na faru, zarezervovat termín v kostele. Po návratu domů jsem si sedla na gauč a tupě zírala do stěny.

„Tak jo. Dobře. OK. Jestli mě podobné estrády čekají celý rok, bude nutné se tomu postavit čelem," zvedla jsem se a šla si, ač to skoro vůbec nedělám, uvařit kafe a ukusovala k němu třistagramovou čokoládu. Pochopila jsem, že předzásobit se kofeinem a zakonzervovat nervy bude nejadekvátnější taktika. Pokud mi tedy dovolí se v září dostat do nějakých svatebních šatů.

Autor: Anna Zapletalová