Ostatky žen a dětí z masakru převezli k jejich mužům. Setkali se po 71 letech

Pohřebiště mělo zůstat utajené.

Nakonec se ovšem na světlo dostal plánek, který alespoň zhruba určil, kde byly ženy a děti pohřbeny.

Odborníci s hledačkami kovů nakonec odhalili několik předmětů. Vyšlo najevo, že z patnácti sond dvě obsahují pozůstatky beden s ostatky.

Poničily je práce těžké techniky, které na místě probíhaly v roce 1984 při kopání přívodu body.

„Dřevěné bedny s ostatky byly původně olemované pozinkovaným plechem, byly z zčásti rozpadlé. Jakmile bagrista zabral, rozpadly se," popsal ředitel Hřbitovů města Olomouce Evžen Horáček.

Tenkrát ovšem dělníci ani nikdo jiný nemohli tušit, že na místě byla k odpočinku uložena nějaká těla. Neexistoval o tom žádný zápis.

Posmrtné shledání žen a dětí s mužskými pozůstatky nastal v pátek dopoledne na přerovském hřbitově.

„Není možné vinu šířit kolektivně na všechny. Pokud se dokážeme podívat na naši minulost zpříma, může zabránit tomu, aby se podobné věci opakovaly," vzkázal Marek Zikmund, přerovský farář Českobratrské církve evangelické.

Poslední rozloučení

Sychravé podzimní počasí dotváří pochmurnou kulisu poslední cesty žen a dětí za jejich manželi a otci.

Příbuzní zavražděných, kteří zemřeli během jediné červnové noci roku 1945 v lesíku na Švédských šancích, čekají u kaple na Městském hřbitově v Přerově, aby se mohli poklonit památce blízkých.

Více než sedmdesát let dlouhá pouť je u konce. Rodiny jsou opět spolu, aby duše zemřelých nalezly klid.

Ostatky téměř dvou stovek žen a dětí, zavražděných v noci z 18. na 19. června roku 1945 na Švédských šancích, byly v pátek dopoledne převezeny ze hřbitova v Olomouci – Neředíně do Přerova, kde jsou pochovány mužské oběti této tragédie.

V poválečné historii Československa nemá obdoby – zahynulo zde 267 Karpatských Němců, Maďarů, ale i Slováků.

Pietního aktu se zúčastnili zástupci tří měst – Přerova, Olomouce a slovenské Dobšiné, odkud pocházela více než stovka obětí.

Své blízké doprovodili na jejich cestě i příbuzní obětí, kteří pietní vzpomínku vnímali jako poslední rozloučení.

Událost měla i duchovní rozměr – modlitba zazněla z úst katolického i evangelické­ho kněze.

„Pane, prosíme o uzdravení našich tvrdých srdcí i naší paměti. Ať víme, že díky tobě láska přemáhá nenávist, odpuštění vítězí nad pomstou a důstojnost každého lidského života je nad veškerým ekonomickým i politickým prospěchem," zaznělo v jednom z proslovů duchovních.

Muže pohřbili, ženy a děti spálili

Příbuzní položili věnce a kytice nejprve u památníku obětem masakru v zadní části hřbitova, a potom se vydal tichý průvod ke kapli.

Před ostatky, uloženými v černé truhle, se pak poklonili i zástupci spolku Karpatských Němců z Dobšiné a měst.

„Exhumace těl žen a dětí byla provedena ve dnech 8. a 9. října roku 1947. Zatímco muži byli pohřbeni v Přerově, ostatky žen a dětí převezli do krematoria, kde proběhla jejich důkladná, dvojnásobná kremace. Popel byl ve dvou bednách ze zinkového plechu uložen na hřbitově v Olomouci," přiblížil historik František Hýbl, který se okolnostmi masakru na Švédských šancích zabývá už třicet let.

Nalézt místo, na kterém by měly být ostatky žen a dětí uloženy, se mu podařilo při bádání v archivu ministerstva vnitra.

„Díky úsilí doktora Hýbla se toto místo na hřbitově v Olomouci – Neředíně podařilo určit. Detektoráři pak kovové bedny identifikovali," popsal náměstek olomouckého primátora Pavel Urbášek, který se pietního aktu zúčastnil.

Rodiny budou odpočívat společně

Převezení ostatků do Přerova bylo emotivním okamžikem i pro primátora města Vladimíra Puchalského.

„O bestiálním masakru jsem se dozvěděl od svého otce na začátku padesátých let. Když jsme se teď dostali do situace, že můžeme posmrtně, téměř filozoficky rodiny spojit, tak je to okamžik velice zvláštní a jenom podtrhuje tu bestialitu vraždění na Švédských šancích," zmínil.

Za završení tragédie považuje převezení ostatků primátor Dobšiné Jan Slovák.

„Rodiny teď budou konečně odpočívat v pokoji a společně," řekl.

Podle jeho slov je masakr na Švédských šancích pro obyvatele Dobšiné dodnes háklivým tématem.

„Historie totiž říká, že i ti, co tehdy stříleli, pocházeli z Dobšiné. Proto se k této události mnozí lidé už nechtějí vracet. My si ale tuto tragédii připomínáme každý rok v den výročí bohoslužbou," uzavřel.

Přišla o třicet pět příbuzných

Mária Pafčugová, která žije v Trenčíně, přišla osudnou noc z 18. na 19. června 1945 o třicet pět příbuzných.

Zdroj: Deník/Iva Najďonovová, Petra Poláková-Uvírová

„Na Švédských šancích zemřela moje babička, dědeček, otcova sestra, sestřenice, děti… Nejvíce příbuzných bylo z otcovy strany. Tatínkova sestra mohla mít tak dvacet čtyři let a z vyprávění otce vím, že měla dceru Katku. I ona zde zahynula," vylíčila Mária Pafčugová, která jezdí do Přerova uctít památku svých blízkých několikrát do roka.

Na Městském hřbitově nechyběla ani v pátek – doprovázel ji manžel s dcerou.

„Jsem moc vděčná, že se podařilo zajistit převoz ostatků žen a dětí, protože konečně po tolika letech najdou společně věčný odpočinek," shrnula své pocity. V době, kdy k tragédii došlo, jí byl pouhý rok.

„Stále myslím na to, že i já jsem tehdy v tom vlaku mohla sedět. Tu hrůzu, kterou zažili mí blízcí, si nedokážu představit. Těžko se dá popsat slovy," dodala.

Podle jejího manžela je tato tragická událost na Slovensku stále citlivým tématem. „Dotýká se totiž i Slováků, kteří tehdy byli v 17. pěším pluku z Petržalky. A lidé se neradi dívají na pravdu. Doufám, že se něco podobného nebude už nikdy opakovat," dodal Emil Pafčuga.