Nepoužili obvyklou metodu přenosu kůže formou kožních štěpů, ale co do výsledného efektu ještě dokonalejší způsob, při kterém pomocí takzvaných expandérů „vypěstovali“ přímo na obličeji kůži novou, stejné barvy a struktury, a postiženou dítěti odstranili.
„Šlo o komplikovaný případ, kdy dívka měla postiženou centrální část obličeje a také nos, čelo, víčka, obočí, tváře a spánky,“ popisoval primář oddělení plastické chirurgie Bohumil Zálešák. Takovou operaci prováděl poprvé.
„Běžně se expandéry používají jednorázově u rozsáhlých jizev a znamének, které nelze odstranit prostým chirurgickým vyříznutím a sešitím kůže. Navíc v tak složité oblasti, jako je centrální část obličeje, nelze problém vyřešit najednou,“ uvedl.
Jedinou možností pro malou René Svrčkovou ze Žiliny tak byla metoda opakované expanze. Jenže dítě bylo velmi živé a podle lékařů zpočátku vůbec nespolupracovalo.
René během dvou let postupně absolvovala dvanáct operací. V narkóze jí lékaři implantovali pod nepostiženou kůži v obličeji expadéry – balónky, které postupně naplňovali speciálním roztokem, aby se kůže natáhla. Postiženou kůži se znaménkem poté lékaři odstranili.
„Bojovali jsme o každý milimetr kůže. Postup byl vždy stejný. Podle velikosti jsme vybrali vhodný tvar a velikost expandéru. Po jeho uložení se muselo čekat dva až tři týdny, než se rána zahojila a kůže byla pevná. Pak se teprve mohl začít naplňovat přes malý podkožní injekční vstup sterilním fyziologickým roztokem,“ popisoval primář Zálešák. V průměru lékaři použili zhruba pět až deset mililitrů tekutiny.
Náročné zákroky nebyly úplně bez problémů. Dvakrát lékaři museli René speciální balónek předčasně vytáhnout a jednou museli zákrok provést již pátý den po umístění. Hrozilo totiž, že se na jednom místě balonek protlačí ven.
Sestřičky a maminka musely kůži každých dvacet minut masírovat. Protože dítě bylo hodně divoké, nemohli rodiče plnit balónek sami a na každé doplnění museli do nemocnice, aby lékaři mohli dívku uspat.
Po naplnění nastalo zhruba čtyřtýdenní čekání, aby se kůže adaptovala a během operace příliš rychle nestahovala. Teprve pak mohla malá pacientka podstoupit další zákrok. „Znaménko jsme ‚ukrajovali‘ a nahrazovali postupně vypěstovanou kůží. Každá operace trvala i více než dvě hodiny,“ líčil primář.
Na začátku přitom měli specialisté pouze malý kousek kůže pro natažení, který za pomoci malého expandéru zvětšili. Příště již mohli použít větší balónek a více pokožku natáhnout. „Postupně jsme si vyrobili tolik kůže, kolik jsme potřebovali,“ popisoval Zálešák.
Lékaři jsou s výsledkem série operací spokojeni. Odstranili 98 procent znaménka, přičemž další úpravy v oblasti kolem oka podstoupí René až kolem desátého roku. Podle lékařů se podlitiny rychle vstřebávají, jizvy se hojí pěkně a kůže nabývá normální barvy a pružnosti.
Primář přitom poukazuje na obrovský rozdíl mezi tím, pokud by byl zákrok proveden pomocí štěpů kůže z jiných částí těla, a použitou metodou expandérů.
„Pokud bychom stav řešili pomocí kožních štěpů, transplantovaná kůže by měla odlišnou strukturu a zejména barvu. Štěp by působil dojmem nevzhledné záplaty, která by nikdy neušla pozornosti okolí,“ uvedl.