Přes deset let byl na stopě pohřešovaným a hledaným lidem olomoucký kriminalista Alexandr Nagy. Minulý týden šel do důchodu. V rozhovoru pro Olomoucký deník prozradil, které osoby se policistům hledají nejsnáze, a co jim při pátrání pomáhá.

Loni se jste jen v olomouckém okrese pohřešovali přes osm set lidí. Pozorujete za posledních několik let nějaké výrazné změny v jejich skladbě?
V loňském roce jsme na Olomoucku vyhlásili pátrání po 877 pohřešovaných osobách. Ve srovnání s rokem 2007 je to o osmdesát lidí více. Nejčastěji jsme hledali lidi s příkazem k zatčení. Ti se vždy snaží někde dobře schovat. Někde pracují, většinou načerno. V pět ráno odejdou z domu a vracejí se až po desáté, kdy je policejní klid a my nemůžeme do bytů. Pak se klidně vyspí, ráno jdou do práce, a tak je to pořád dokola. V posledních několika letech také často hledáme vojenské zběhy. Dokud byla vojna povinná, nebylo to nic mimořádného, ale v současné době už je to trochu zvláštní.

Jakým způsobem vlastně pátrání probíhá?
To je různé. Hodně nám pomáhají právě noviny. Lidé si člověka na fotografii všimnou a zavolají policii. Časté jsou například i případy, kdy rodina hledaného zapírá. I v tomto případě mi hodněkrát pomohl tisk. Když jsem příbuzným hledaného řekl, že jeho fotku zveřejníme, v mnoha případech ho sami udali nebo alespoň řekli, kde je. Lidé se totiž báli ostudy a nechtěli se dostat do řečí. Někdy pomůže i obyčejná náhoda, kdy hledanou nebo pohřešovanou osobu potkáme na ulici.

Kvůli dvojčatům byl na nohou celý okres

Které osoby se kriminalistům hledají nejhůře?
Jednoznačně Romové. Jsou hodně družní a navzájem se zapírají. Říkají: Není doma, nebydlí tady, rok jsme ho neviděli… Jednou jsme přijeli do Mezic, byl tam malý tříletý kluk. Už nás znal, protože jsme tam jezdili často. Hned nám hlásil: Není tady! A to jsme se ani nestačili zeptat, koho vlastně hledáme. Většinu Romů jsme našli náhodou, když je někdo poznal na ulici. V budově máme nástěnku, kde jsme vyvěsili fotky pohřešovaných. Lidé občas hlásí, když někde někoho uvidí. Poměrně těžká je také identifikace neznámých zemřelých.

Setkáváte se s těmito případy často?
Ano, letos už například umrzlo několik bezdomovců a ty je velice těžké identifikovat. Většinou nemají doklady a ani se navzájem neznají. Někteří se skrývají před policií. Když jim ukážeme fotku, řeknou třeba: „Jo, to je Pepa!“ Ale nikdo neví, jak se jmenuje dál, ani odkud je. Zjišťování je velmi pracné, nejdříve hledáme v evidenci pohřešovaných, potom srovnáváme DNA s rodinou. Některé případy ale máme otevřené řadu let.

Kteří lidé se Vám osobně hledali nejsnáze?
Děti. Pokud jim ještě není osmnáct let, vyhlašuje policie celostátní pátrání. Když se třeba loni na Olomoucku ztratila dvojčata, byl na nohou celý okres. Protože jde o ohrožení života, vše se přeruší a začíná se pátrat. Loni v zimě se ztratila starší žena z Velké Bystřice, když si vyšla do lesa. Našli jsme ji za pět minut dvanáct, byla podchlazená. Spadla a nemohla vstát. Dokonce viděla i vrtulník, ale protože byla pod stromy, pilot si jí nevšiml.

Nejhorší případ? Chlapec vypadený z vlaku

Máte ve svém osobním archivu nějaký případ, na který rád vzpomínáte?
Před dvěma lety jsme pomocí mobilního telefonu našli člověka, který napsal zprávu, že se chce zabít. V té době nám ještě mobilní operátoři nemuseli vyhovět, vše bylo, jak se říká, na dobré slovo. Během tří hodin se nám podařilo muže najít, bez vrtulníku, pouze s lidmi. Byl zalezlý v keřích za letištěm a předávkoval se léky. Rychle ho odvezla sanitka, vypumpovali mu žaludek a on to přežil.

A naopak?
Hodně dlouho jsem myslel na chlapce, který vypadl z jedoucího vlaku. Pořád mám před očima, jak jsme ho našli na kolejích. Přesně o týden později jsme jeli tím samým vlakem, protože jsme předpokládali, že jím budou cestovat stejní lidé. Našli jsme přes deset svědků, kteří si na ten den také pamatovali.

U policie pracujete přes třicet let, pátračem jste deset let. Proč jste si tuto práci vybral?
Dříve jsem pracoval na železničním oddělení. Ještě před revolucí se všechny podezřelé osoby stahovaly kolem nádraží. Hospody zavíraly v deset a ti lidé se tam pak scházeli. Na nádraží jsme našli nejvíce hledaných osob, takže mi ta práce nějak přirostla k srdci. Jsem moc rád, když se podaří někomu pomoci. Ať už je to sebevrah nebo rodiče, kterým se ztratilo dítě. Když se pátrání povede, jsem spokojený.

Většina lidí je poznamenaná svým povoláním a pracovní problémy si přenáší i do osobního života. Umíte „vypnout“?
Nikdy nemůžu práci úplně pustit z hlavy. Manželka už se mnou nechce nikam chodit. Tvrdí, že mám nemoc z povolání. Když chodím po ulicích, všechny lidi kolem sebe si totiž prohlížím.

Michaela Michalcová