Jan Březina, europoslanec

Sedmnáctého jsem byl doma se ženou, měli jsme nemocné děti. Tehdy jsem vše napjatě sledoval ve Svobodné Evropě a na BBC. Pracoval jsem v přípravě výroby u severomoravských silnic a měl na starosti kamenolomy.

Tak jsem záhy chodil na různá shromáždění v Uničově a Olomouci. Vzpomínám si na to příjemné narůstání tlaku směrem k protestu.

Ivan Kosatík, hejtman Olomouckého kraje

Sedmnáctý listopad jsem prožil jako jeden ze „všedních“ dní mého tehdy již jedenáctiletého dojíždění z Olomouce do Přerova, kde jsem pracoval v Meoptě. Spolu s dalšími asi šesti kolegy jsme dojížděli vlakem a po cestě probírali všechno možné včetně politiky. Pochopitelně informaci o tom, co se začínalo odehrávat v Praze, jsme se všichni dověděli až následující den. O to větší pak byly naše debaty, ovlivněné tím, co se odehrávalo o víkendu v Praze, i v Olomouci.

Následující týden jsem pak některé dny přímo z nádraží směřoval na Horní náměstí jako divák těch převratných událostí. Více jsem byl osobně vtažen do dění v Meoptě, která tehdy měla přibližně čtyři tisíce zaměstnanců a kde se ustavilo Občanské fórum, ve kterém jsem byl jedním z jeho tří mluvčí. Ty události nás natolik vtáhly do sebe, že jsme pak nejméně dvakrát v Přerově při zpáteční cestě ze zaměstnání nastoupili do špatného vlaku a místo do Olomouce jeli do Hranic na Moravě. Bylo to hektické, ale krásné období. Jsem přesvědčen o tom, že 17. listopad 1989 dal většině lidí v naší zemi nový smysl života a to včetně mě.

Martin Novotný, olomoucký primátor

V té době mi ještě nebylo osmnáct a měl jsem před maturitou na Slovanském gymnáziu, tehdejší Poděbradce. Tam jsem byl jedním z pěti studentů, kteří vedli malou gymnaziální vzpouru. Postupně se k nám přidávali další a pak i pedagogové.

Těsně před sedmnáctým listopadem jsme se na školním výletě v Praze snažili navštívit Václava Havla, kde nás honili estébáci, kteří pak poslali do školy dopis, a nám hrozilo vyloučení ze studií. Takže nás nová situace vlastně zachránila.

V paměti mám první demonstraci v neděli odpoledne před divadlem, kde bylo jen pár lidí. Mluvil tehdy hlavně Tomáš Hradílek a arcibiskup Vaňák. Kolem byl dav policajtů a mezi lidmi estébáci v civilu a ještě nebylo jasné, jak vše dopadne. Cinkající klíče jsou dnes nejbanálnějším obrazem tehdejších událostí.

Ivana Plíhalová, herečka Moravského divadla

Byla to hektická doba. Sedmnáctého listopadu jsem byla nemocná s nějakou chřipkou a nevěděla jsem, která bije. To jsem se dozvěděla až z vysílání Svobodné Evropy a televize. V sobotu se u nás stavili kolegové z divadla a domlouvali jsme se, zda se připojíme k protestu pražských herců. V neděli jsme zrušili představení. Já jsem zrušila premiéru operety v hodolanském divadle, kam měla přijít spousta papalášů, a přečetla petici účinkujících. Asi tři lidé se tehdy k nám odmítli připojit, dodnes jsou v divadle, ale jména vám neřeknu.

Pak následovaly mítinky, které jsem s Mikulášem Pánkem, Jardou Krejčím a Pavlem Hekelou moderovala.

Lubomír Dvořák, rektor Univerzity Palackého v Olomouci

To už je tak dávno. Přesně si nevzpomínám. Ale určitě jsem byl v Olomouci a v nadcházejících dnech se účastnil shromáždění ve Sportovní hale UP a poté na náměstí.