VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Exkluzivně: Šéf Sigmy s šéfem filharmonie, i o opeře na stadionu

Olomouc /DVOJROZHOVOR/ – O podpoře města, o fotbalu, hudbě i koncertě operních hvězd na Andrově stadionu si v unikátním dvojrozhovoru povídali Jiří Kubíček, sportovní ředitel fotbalové Sigmy, a Vladislav Kvapil, šéf Moravské filharmonie. Přátelé a současně fandové oboru, ve kterém pracuje ten druhý.

13.12.2009
SDÍLEJ:

Jiří Kubíček a Vladislav KvapilFoto: DENÍK

První z nich, nadšený příznivec klasické hudby, klade filharmonii, jako jedno z nejlepších hudebních těles v republice, za vzor hanáckému klubu. Druhý je zase podle vlastních slov vášnivým sportovním fanouškem.

Kromě toho, že jsou výbornými přáteli, je spojuje také to, že jejich pracovní náplň má až překvapivě mnoho společných rysů.

Co se vám vybaví, když se vedle sebe postaví klasická hudba a sport?

Jiří Kubíček: To, co při mistrovství světa v Itálii 1990 předvedli tři tenoři - Pavarotti, Carerras a Domingo - že se vůbec domluvili a sešli se. Myslím si, že to přivedlo ke klasické hudbě moře lidí. Pak udělali ještě vánoční koncerty v Americe a bylo to moc krásné. Co to je ten umělec, který je za drahé peníze kupován do zahraničí? Ať je to fotbalista nebo houslista, oba mají bavit lidi, kteří na to chodí. Jsou dva druhy zábavy. Jeden je ten večerní klasický, kde je potřeba mít to oblečení. To je pro tu užší skupinu, ale patří to k těm nejvýznamnějším událostem. A pak je to lidová zábava pro všechny. A tito tři to tenkrát propojili tím, že šli mezi ty obyčejné lidi a tu osvětu udělali. Od té doby podle mě spousta lidí začala fandit klasické muzice.

Vladislav Kvapil: Nemyslím si, že by to bylo až tehdy. Ale poprvé se to tam spojilo v tak velké formě. Pomohl tomu fotbal, zájem médií. Mistrovství světa ve fotbale je celosvětově velmi sledovanou akcí. Na fotbal chodí opravdu všichni. Ti ve fracích i ti ostatní. Na klasiku to tak dřív nebylo. Pak ale ta masa lidí uslyšela klasickou muziku v takové populární formě a změnilo se to. Bylo to v pravou chvíli na pravém místě. Itálie je totiž nejen země fotbalu zaslíbená, ale prakticky stejný počet fanoušků má také opera. Desetitisíce to sledovaly na místě a další miliony v televizi. Do toho padla železná opona, takže ta doba byla prostě úžasná. Najednou se mohlo vyjíždět volně ven. Všechno bylo skvělé. Když to nazvu vznešeně, tak nastalo takové světové národní obrození.

Jak jste pronikli do oboru toho druhého?

JK: Vím přesně, jak jsem se k hudbě dostal. Prvního dubna 1994 jsme hráli v Drnovicích a prohráli jsme 2:1 a příznivci tam poprvé vytáhli ten plakát Kubíčku a Gajdo, odstupte! A začali křičet Kubíček ven. Na mě už tehdy, kdy jsem pracoval ve fotbale deset let, to dolehlo. Psychicky mě to dorazilo. Pak jsem mluvil s Brücknerem a ptám se ho: Karle, ty když jsi v těch tlacích, které na tebe jsou, co děláš, když chceš relaxovat? A on mi řekl: Já jedu do Hluboček, sednu si k potůčku a pustím si Mozarta. Tenkrát zrovna vydali kolekci jeho symfonií, tak jsem si to nakoupil a tím jsem začal. Pak jsem zjistil, že mě to baví, a už to bylo. Pořídil jsem si satelit, předplatil jsem si kanály, takže nakonec jsem nepotřeboval ani antidepresiva, ani chlast.

VK: Sigmu si pamatuju ještě, když hrála první národní ligu, což byla druhá nejvyšší soutěž. Chodil jsem tam s tátou a s bráchou. To hráli Fialové, Navrátil, Lauda a tato generace. Pak jsem nějakou dobu nechodil, protože jsem studoval v Bratislavě, takže jsem přijel na sobotu neděli, sem tam. Teď občas, když si udělám čas, na fotbal znovu zajdu. Ale jako fanoušek jsem blázen. Do fotbalu i do hokeje. Na Moru jsem chodil ještě, když byl postavený jen ten vršek, ta střecha. Vždycky tam strašně foukalo. Hrál tam Honza Polák a my jsme řvali Honzo, bij!

Jací jste příznivci?

JK: Láďa se na fotbale chová daleko impulzivněji než já. On vždycky kritizuje a komentuje. Ale musím říct, že na koncertech to zase nutí mě, dát ty prsty do pusy a zapískat a zařvat „super“.

VK: Tohle se u nás nenosí. Myslím, že ta vzpomínaná Itálie je jinde. Na opeře, když se jim něco nelíbí, tak bučí. U nás ať už jsou ty projevy negativní nebo pozitivní, tak jsou spíš takové uzavřené. Nedokážou se uvolnit. Když se jim to líbí, tak zase řvou, křičí, dupou, tleskají, hvízdají. Když se jim to naopak nelíbí, tak dokážou bučet a vypískat ho.

Dá se říct, že to mají víc v krvi?

JK: Je to tak. Je to asi i otázka genů a temperamentu.

VK: Dřív to bylo celkem běžné, a to všude po Evropě. Když se nějaká premiéra lidem nelíbila, tak dokázali projevit takový ten osobní postoj. Teď už v Evropě ta civilizace jaksi zasáhla. Dnes, i když to dílo není nijak skvělé, tak ti lidé zatleskají a pak si u vína vykládají, jaká to byla vlastně hrůza. Na fotbale fandím pořád. Když jsme byli třeba na fotbalové kvalifikaci v Praze, tak všichni kolem mě třeba seděli, ale to já nemůžu. Když byla hymna, tak jsem zpíval a za námi se Holanďané bavili. Tak jsem se otočil a zakřičel na ně: „Ruhe bitte!“ Mohli mi dát po hubě, ale ztichli (usmívá se).

JK: To je takový ten patriotismus. Začíná to národní vlajkou a pokračuje to až k tomu regionálnímu. Dnes je možnost všechno si pustit v televizi, tu nejvyšší top kvalitu. Ať je to fotbal nebo hudba. Ale pořád je tam určitá sounáležitost s tím regionem, s tím místem bydliště. Když nebude místní kvalita a nebude podporován sport a kultura, tak o to přijdeme. Proto je dobře, že olomoucké zastupitelstvo kulturu i sport podporuje.

Podpora města? Nemůžeme si stěžovat

Jste oba spokojení s tím, jak se město staví k podpoře obou vašich subjektů?

JK: Je skvělé, že zastupitelstvo podporuje tyto aktivity, protože když se srovnáme třeba s takovým Gelsenkirchenem, tak tam opravdu nemohou lidé dělat nic jiného než jít na ten fotbal. Maximálně tak se projít kolem silnice, kde jezdí auta. Ale u nás je těch možností hromada. Můžete se projít po historickém městě, zajít na koncert, do divadla, na fotbal, koneckonců i na hokej, takže za to si město zaslouží poděkování.

VK: Já osobně jsem rozhodně spokojen. Ani se nemusíme bavit o penězích, ale stačí vidět tu změnu v hlavách lidí za patnáct let, co jsem ředitelem filharmonie. V mých začátcích se na městě říkalo: „Když už tady tu filharmonii máme, tak bychom ji měli nějak zafinancovat.“ Dnes je tam cítit spíš, že je dobře, že tu filharmonii máme. Že je dobře, že tady máme tak výborný orchestr.

Jak moc se podobají vaše odvětví? Těch podobných rysů je až překvapivě mnoho, souhlasíte?

JK: Podobnost umělce hudebníka a fotbalisty i naší práce je velká. U hráčů je to o talentu. Jestli je něco opravdu nejvíc podobného, tak to, že na naši práci je každý týden vidět. Ať je to na fotbale nebo na koncertě, když něco odfláknete, ať na hřišti nebo v organizaci, tak je to hrozně moc vidět. Když Láďa neupozorní lidi, aby si vypnuli mobily, protože se nahrává pro Vltavu, a teď to tam začne někomu hrát, tak je ztracený celý přenos. To samé platí pro nás, když se nám ožere den před zápasem hráč a pak není schopen rozehrát balon, tak to práci celého toho kolektivu nějak poznamená.

VK: Co je podobné, je hlavně týmová práce. Lidé jsou závislí jeden na druhém. Když celý ten orchestr hraje skvěle na závěr trumpetista kiksne, nebo se mu nepovedou tři nebo čtyři tóny, tak celá práce do té doby jde vniveč. Každý si řekne: No jéžiš, to zas bylo. Ve fotbale je to podobné v tom, že celý zápas můžete hrát dobře, ale když brankář udělá v poslední minutě kiks, tak ztratíte tři body, nebo postup do dalšího kola.

O přestupech

A co se týká vaší práce? Jak třeba probíhají přestupy ve světě umění?

VK: No jo. Nad tím jsme si teď nedávno stýskali s kolegy řediteli. Kolikrát už se nám stalo, že do Olomouce přijde někdo z konzervatoře, protože si netroufne hned do České filharmonie. My ho tady uvítáme, on nasbírá zkušenosti, nabere sebevědomí a pak prostě odejde za lepším. V tomhle máme oproti fotbalu velkou nevýhodu, protože za ty mladé, které jsme de facto udělali, nic nedostaneme. My se musíme řídit zákoníkem práce. Takže nám dá někdo výpověď a po dvou měsících je volný.

JK: Ve fotbale se zadarmo přestupuje pouze po skončení smlouvy. To od případu Bosman. Fotbal má ale v rámci pracovního práva Evropské unie výjimku, protože nešlo, aby hráč podepsal smlouvu, vyinkasoval za ni podpisové bonusy a všechno a po dvou měsících pak dal výpověď bez udání důvodu. Takže se podepisují smlouvy na dobu určitou. Nejdéle na pět let. A během této doby máme jistotu, že nám hráč neuteče. Jedině, že by se s námi dohodl. Za to potom inkasujeme ty velké peníze.

Práce v takovém prostředí je občas asi hodně složitá, že?

VK: Určitě. Na druhou stranu my hráče zase nikde nekupujeme, že jo. Takže tu náhradu zase nějak najdeme. Musíme.

Vypíšete konkurz, nebo si nejdřív třeba někoho otipujete a pak ho delší čas sledujete?

VK: My nabíráme na konkurzech. Tam se dají těm uchazečům zahrát nějaké opravdu těžké kusy, kde se doopravdy ukáže, jestli umí, nebo neumí. Ale to je málo, samo o sobě to nestačí. Už se mnohdy stalo, že na konkurzu byl někdo úžasný, ale pak to nebylo ono. Poslední dobou se proto snažíme třeba zvát mladé ze školy na takzvané umělecké hostování. Sem tam, když někdo chybí, tak si zahraje třeba jeden koncert, a když pak je vidět, že to není špatné, tak dostane nabídku účinkovat na půl úvazku bez konkurzu. On tam hraje, a když se ukáže, že ladí a že je dobrý, tak dostane trvalé angažmá.

JK: My to máme vlastně stejné v tom, že máme mladé v juniorce, ale pochopitelně sledujeme i jiné hráče. Pokud hráč, který je odjinud, není o tolik lepší než ten, kterého máme v juniorce, pak raději volíme tu cestu počkat si na toho mladého.

VK: Na druhou stranu hrajeme v šedesáti a určitě nemáme čtyřicet náhradníků. V každém orchestru jsou nadstandardní hráči. Čím více jich je, tím méně se projeví nějaká absence. Na druhou stranu tím je to také dražší, takže ten základní úkol pro ředitele je najít nějakou střední cestu.

Velký koncert na stadionu? Možná za rok, za dva

Co osoba trenéra? Sigma se v této oblasti dostala na podzim do složité situace. Jak je na tom filharmonie?

JK: To mě zajímá. Protože dirigent tak jako trenér je důležitá postava. Od dvou dirigentů zní to samé dílo jinak. Má to jiný šmrnc. Myslím si ale, že v tomhle má Láďa výhodu, že on nemusí řešit jestli trenéra podržet, nebo ne.

VK: V tomhle asi ta podobnost našich funkcí není. Máme jednoho šéfdirigenta a to je něco jako trenér. Musí mít respekt, přirozenou autoritu a podobně. Zveme ale také hostující dirigenty, ale šéfdirigent pořád drží tu linku. Formuje orchestr k obrazu svému a to je potom slyšet, i když třeba právě nediriguje.

Odvolává se někdy?

VK: Samozřejmě se i na tomto postu lidé mění, ale není to jako ve fotbale, kde kolikrát stačí tři zápasy a je to. Navíc my máme Petra Vronského a toho měnit nechceme.

Otázka na oba. Co takhle velký koncert na Andrově stadionu? Jak se k tomu stavíte?

JK: Mluvili jsme o tom před nějakou dobou. Bylo by to nádherné, ale nerozhodujeme o tom jen my. Důležitým faktorem by bylo určitě počasí, protože stadion není celý zakrytý. Dalším faktorem je zakrytí trávníku a to se dá jedině, když skončí liga. Ta idea tady je, ale jak říkám, má to hodně úskalí. Nicméně nezabili jsme to, ale nejbližší termín je tak 2011. Protože ty hvězdy se nenasmlouvají ze dne na den.

VK: Stadion je krásný, určitě by to bylo moc hezké. Já bych to nejbližší viděl spíš až na rok 2012. Ono to opravdu není jen tak, protože to je velká investice. Ti opravdoví mistři jako Cura nebo Netrebková stojí miliony, protože jejich honoráře se nepohybují ve statisících korun, ale ve statisících eur.

Teplice a Ciganski diabli

A na závěr. Jaký zážitek z roku 2009 vám nejvíce utkvěl v paměti? Ať ze sportu nebo z umění.

VK: Tyto otázky nemám rád. Vím, o co jde, a chápu to, ale je to těžké najít. Ze sportu mi utkvěly v hlavě třeba Teplice, ale ty to nebudou.

JK: Aberdeen?

VK: To už bylo moc, to už šlo moc samo.

JK: Tak Brno, to byl ten zlom?

VK: Já jsem viděl zápasy hlavně ze začátku, kdy se nedařilo. (směje se) Je to těžké jmenovat jednu věc. Doopravdy. Většinou ale k tomu vrcholu patří koncerty na Dvořákově Olomouci, což je jaksi něco jiného než ty běžné abonentní koncerty. Ale kdybych měl jmenovat jeden jediný, tak to bude koncert sólistů milánské La Scaly. Výborní byli všichni, ale v paměti utkvěl hlavně Fulvio Oberto. On je takový netradiční, protože je takový hubeňoučký, ale zpíval úžasně.

JK: A ještě Cigánski diabli?

VK: Jo, to děkuju. Ti byli také úžasní. Šel jsem za nimi a ptal jsem se jich, jestli nevadí, že je uvedu jako cigánskou kapelu, a oni říkali: „Samozrejme, šak sme cigani.“ To bylo nádherné. Jednak jejich hudba, která je nenapodobitelná, ale také takový ten člověčenský závan.

JK: Pro mě byli kromě těch fotbalových vrcholů právě tito Diabli asi vrcholem roku. Totiž jak chodím na ty koncerty, tak vedle mě občas sedávají starší dámy, a právě na tomto koncertě jsem zažil, jak i tyto dámy nadskakovaly a podupávaly a první potom stály a tleskaly, to bylo opravdu krásné. Jinak bych ale mohl jmenovat i další: Vodička nebo znovu na těch Diablech, ten cimbálista, přes kterého hodili ubrus a on dál hrál Řeka Zorbu. Neuvěřitelné, úžasné. Jmenovat jednoho asi opravdu není spravedlivé.

A co se týká fotbalu?

JK: Musím říct, že prostě z toho našeho mladého mančaftu mám radost. Jak hraje, ale také jak se chová směrem k veřejnosti i uvnitř, jaký má vztah k Olomouci a tak dál. No a samozřejmě i tím, jak se zachoval k trenéru Psotkovi. Tomu jsem říkal, že mu hráči dali nejkrásnější vánoční dárek.

Autor: Jiří Fišara

13.12.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Muže, který se nemohl dostat ven z řeky Moravy, zachraňovali ve středu odpoledne olomoučtí hasiči.
12

Z řeky Moravy v Olomouci zachraňovali muže

Pavel Moulis
10

Na Sigmě se podepisovaly smlouvy. Čtyři hráči prodloužili kontrakt

Opilá řidička bourala dva dny po sobě. Pokaždé byla úplně namol

Pořádně popito měla žena, které policisté po nárazu do jiného auta zabavili řidičák. Za volant však sedla druhý den znovu a opět úplně namol. Vůz nezvládla a skončila na střeše. 

Tunelem pod Sedlem měly už deset let jezdit auta. Zbyl z něj pouhý sen

VIZUALIZACE / VIDEO / Z Olomouce do Jeseníku za něco málo přes hodinu, bez popojíždění za kamiony, v zimních měsících bez sněhu a závějí. Tak mělo už deset let vypadat cestování mezi jižní a severní částí Jeseníků.

Vychutnejte si léto s Deníkem a hlasujte o váš nejoblíbenější podnik

Hlasujte pro svou nejoblíbenější restauraci, hospodu, bar, pizzerii nebo bistro na střední Moravě.

Kabelkový veletrh bude poprvé na třech místech!

Jeden termín a tři města, kde se bude pomáhat prostřednictvím největší charitativní akce Deníku: Kabelkového veletrhu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení