Před odletem před pěti týdny jste říkala, že nemáte žádná očekávání. Jaká byla po výstupu z letadla vaše reakce na realitu v Port au Prince?

Moje vlastní reakce mě samotnou překvapila, byla úplně chladná. Emoce se začaly projevovat až při setkávání s lidmi. Když si s nimi povídáte a zjistíte, že téměř každý na charitě někoho ztratil, je to velmi silné. Ti lidé přesto jedou dál a pracují, seč jim síly stačí.

Který moment byl nejsilnější?

První okamžik, kdy jsem opravdu plakala, byla mše dvanáctého února, tedy měsíc po zemětřesení, kterou začínaly tři dny modliteb. Bylo velmi intenzivní vidět pohromadě tolik lidí, kteří ztratili své blízké a vzpomínají na to, co se odehrálo, děkují Bohu, že přežili a zároveň prosí o svou budoucnost. Mši jsem strávila s tatínkem a jeho malým synem, který evidentně ztratil matku. Celý obřad neřekl ani slovo, ale už jen pohled jeho očí byl nepopsatelný.

Jak tři dny modliteb vypadaly?

Měli jsme obavy, jaká nastane situace kvůli zákazu distribuce pomoci. Zákaz byl nakonec jen v onen pátek, Nicméně lidé se stejně v tu dobu chtěli věnovat hlavně duchovní stránce. Haiťané vše prožívají mnohonásobně intenzivněji. Svátek pro ně není dnem volna, ale příležitostí věnovat se tradicím a kultuře. Potřebují se radovat společně a velmi nahlas. Tři dny zahájili modlitbou nejen v katedrále, ale všude po městě, takže se nedalo ani projet ulicemi. Následující dny byly plné tance a oslav, což je pro Evropana stěží pochopitelné. Tanec je způsobem jejich vyjádření. Jsou sice velmi vděční za pomoc, ale zároveň už jsou z ní unavení. Jsou zvyklí na svůj poklidný život ve stylu: není kam spěchat.

Jak se Haiťané vyrovnávají s následky katastrofy?

Tamější lidé jsou naprosto neskuteční. Překvapují mě každým dnem, jak zemětřesení snášejí. Hledají každý způsob, jak pomoci a něco změnit. Katastrofu vnímají tak, že měla nějaký smysl. Je to takový bod nula, příležitost k novému začátku.

Jaká je aktuální situace v ulicích Port au Prince?

Následky zemětřesení jsou různé. Centrum hlavního města je srovnané se zemí, tam to vypadá jak po válce. V ulicích, jako je ta, kde máme charitu, se dá i jezdit, ale každý pátý až desátý dům je spadlý, což je dosti šokující. Třeba pět domů zůstalo zachovaných a z šestého zbyl kámen vedle kamene. Ani v oblasti vedle epicentra ale nikdo nespí ve svém domě. I když domy nespadly, nejsou obyvatelné. Každý spí na zahradě nebo v nějakém přístřešku. Navíc čtyřicet procent této oblasti je v kopcích. Nedostanete se tam ani terénním autem, takže jedinou možností pro nás bylo použít motorku.

Jak vypadal váš pracovní den?

To bylo různé, jednou jsem například strávila dva dny hledáním kamionu s pomocí. Řidič bez znalosti kreolštiny přijel z Dominikánské republiky do Port au Prince – města chaosu, kde neexistuje pořádná mapa, takže mu nemůžete ani pořádně nakreslit cestu do našeho skladiště. Stál a čekal v uzavřené oblasti a nevěděl, jestli někdo přijede. Nakonec se mi podařilo ho najít. Radost, jakou v tu chvíli měl, jsem už dlouho neviděla.

Byla jste přímo u distribuce potravin. Nebylo to někdy nebezpečné?

V první fázi byla distribuce rodinám. Ta byla bezpečná, protože lidé měli poukázky. Vědělo se přesně, kdo si má přijít a co si má odnést. Druhou část pomoci dostávali lidé z okolí, kteří nebyli v úzkém výběru. Ti věděli, že přísun pomoci je omezený a když se nebudou drát dopředu, nemusí na ně vyzbýt.

Jak se taková vyhrocená situace řeší?

Bezpečnostní pravidla jsou taková, že v okamžiku nebezpečí přijde řidič, odvede mě a odjíždíme. Pak už to musí řídit místní lidé, kteří mají autoritu.

Čím ještě kromě distribuce materiální pomoci jste se zabývala?

V posledních dvou týdnech jsem se zaměřila i na průzkum potřeb pro Charitu ČR, protože samozřejmě máme dlouhodobější plány v oblastech postižených zemětřesením. Navštívila jsem většinu našich partnerů z rozvojových projektů, abych viděla, jaká je situace v jejich oblasti a jak jim nejlépe pomoci.

Měla jste vy osobně během pobytu nějaké zdravotní potíže?

Každý, kdo přijel z jiné země, měl určité zdravotní problémy, byť ne dalekosáhlé. Zjistila jsem, že naše slivovice funguje jako dezinfekce výborně a dát si trošičku každý den opravdu pomáhá.

Občas probleskují zprávy o dalších zemětřeseních v oblasti…

Jedno takové se odehrálo minulou neděli. Bylo 4.44 ráno a v osm jsem odjížděla na letiště. Pár hodin před odletem mě poprvé napadlo, že bych se z Haiti nemusela vrátit domů.

Přesto se v sobotu vracíte zpět?

Ano. Člověk musí vědět, proč tam jede, a ne, proč tam nejede.

Jaké budou vaše úkoly a dokdy hodláte zůstat na Haiti tentokrát?

Budu pracovat na projektech charity. Měla bych tam zůstat do června. Ale to jsou jen plány – na Haiti není nikdy nic jisté.