Indrák: Ročně léčíme dvacet tisíc lidí s leukémií

„Před třiceti lety však měla hemato-onkologická léčba značně deprimující výsledky. Nemocní si chodili navzájem na pohřby a vykládali si o nich. Většinu pacientů jsme nedokázali zachránit,“ vzpomíná na své začátky čerstvý šedesátník, přednosta Hematoonkologické kliniky Fakultní nemocnice a Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Rozhovor

* V čem byla léčba leukémie před třiceti lety jiná?

Snažili jsme se podávat chemoterapii, která byla v mnohém podobná té dnešní. Nicméně podpůrná léčba, která má pacienta převést přes období výrazně snížené imunity po chemoterapii, které je provázeno infekčními komplikacemi a krvácením, ta byla velmi nedokonalá.

* Kde byl problém?

Když krvácející pacient potřeboval krevní destičky, neměli jsme jejich koncentráty, ale mohli jsme podat jen „čerstvou“ krev, ve které destiček mnoho nebylo. Nebyl ani dostatek antibiotik, léků proti virovým infekcím nebo například plísním. Bylo to velmi deprimující, takže lékaři neměli práci na hemato-onkologickém oddělení moc rádi a sestřičky zde psychicky velmi rychle „vyhořely“ a požadovaly změnu a převedení na jiné oddělení.

* A pacienti?

Ti to věděli a pro nás to bylo velmi nepříjemné. Znali své diagnózy i prognózu, i když se v té době běžně pacientům závažné diagnózy neříkaly. Ale oni si zjistili, že dostávají stejné léky, stejně barevné kapačky, že mají stejné potíže. Takže jim to bylo jasné. Chodili si na pohřby a vyprávěli si o tom, kdo umřel. Vjejich očích byl skrytý děs a úzkost, které už dnes nevídáme. Například pacienti s akutní leukémií po léčbě často krváceli z úst a, jak jsem říkal, naše možnosti, jak krvácení zastavit, byly značně limitované. Někdy si ještě dnes vybavím ten nasládlý pach krve, kterým byl pokoj krvácejícího pacienta s leukémií prosycen.

* Jak se situace změnila?

Velmi rychle. Významně k tomu přispěl vývoj moderních PC technologií a také to, že krevní nádorové buňky leukémií a lymfomů jsou, na rozdíl od nádorů orgánových, pro badatele velmi dobře dostupné. Pokrok v léčbě hematoonkologických chorob je v posledních dvaceti třiceti letech zcela mimořádný a z tohoto pokroku dnes těží i ostatní obory, které léčí nádory.

* Léčba leukémie je velmi drahá. Dostane se na každého pacienta?

Vsoučasnosti jsou léky dostupné pro všechny, kteří je potřebují. Růst nákladů na moderní léčbu je však mimořádně rychlý, a proto bude nutno stále bedlivěji posuzovat, zda nové léky, které jsou vždy dražší, jsou opravdu i zásadně účinnější. Mimořádně nákladná léčba musí mít jednoznačné indikace. Musí být jasné, kdo z té léčby může profitovat, jaký pacient a s jakou diagnózou. Cestou ke zvýšení efektivity je i centralizace mimořádně nákladné léčby na příslušně vybavená pracoviště s dostatečnou klinickou zkušeností. Například pro léčbu akutních leukémií platí, že pokud se na pracovišti neléčí více než dvacet akutních leukémií za rok, tak ty zkušenosti jsou malé, a to platí i pro transplantaci.

* Když někdo onemocní nejzávažnější formou akutní leukémie, dostane skutečně nejlepší léčbu?

Ano, dostane ji. Podstatné však je, aby se rychle přesunul do centra, které tuto léčbu poskytuje. Vtěchto centrech mají pacienti větší naději na vyléčení než na malých pracovištích, které nemají dostatek zkušeností.

* Při léčení používáte také transplantaci kostní dřeně. Kolik jste jich v Olomouci udělali?

Transplantace u nás mají desetileté výročí a k dnešnímu dni jsme jich udělali kolem šesti set, ročně kolem šedesáti. Jsme zapojeni do evropské transplantační organizace, máme evropskou akreditaci a naše výsledky jsou zcela srovnatelné se špičkovými pracovišti u nás i v Evropě. Nicméně transplantace kostní dřeně je velmi náročná metoda nejen pro lékaře, ale i pro pacienta. Budoucnost hematoonkologie tedy nevidím v transplantacích, byť by se jejich výsledky sebevíce zlepšovaly. Je to dnes sice nejúčinnější léčba pro některé typy nádorů krve, ale budoucnost je v cílené léčbě. Když budeme přesně vědět, co nádor způsobilo, tak budeme brzy schopni cíleně působit na nádorovou buňku.

* Takže se ubíráte tímto směrem?

Ano. Například léčba chronické myeloidní leukémie je cílenou léčbou, u lymfomů se používají monoklonální protilátky, což jsou léky, které se přichytí jen k nádorovým buňkám a ničí je. Je to léčba, která je ještě v plenkách.

* Tímto typem leukémie onemocněl i Josef Lux, předseda KDU-ČSL a tehdejší vicepremiér.

Ano. Ale on měl velkou smůlu, protože roku 1997 byla jediná možnost, jak pacienty s touto chorobou vyléčit, transplantace kostní dřeně. A on přesto, že měl spoustu sourozenců, tak nenašel vhodného dárce v rodině a ani nepříbuzenský dárce nebyl z transplantačního hlediska ideální. Odroku 2000 - tedy tři roky po jeho smrti - jsme však dostali k dispozici nový lék, který cíleně působí na genetickou změnu vyvolávající chronickou myeloidní leukémii.

* Jste jedním z pracovišť, kde se v klinických studiích testují léky, což dává pacientům určitou naději. Ptají se lidé sami na možnost zapojit se do studie?

Určitě. Myslím si, že jsme měli šanci některé nové léky podávat jako první v tuzemsku. Mnoha pacientům dnes po sdělení diagnózy většinou nestačí informace od lékaře, ale jdou na internet a začnou hledat. Takže když se teď třeba objevila informace o novém léku na lymfomy, který semá v ČR testovat, a Olomouc je jedním z center, kde testování bude probíhat, tak těch telefonických žádostí a informací bylo hned několik ještě dříve, než bylo testování zahájeno.

* Jak je dnes veřejnost informovaná o těchto chorobách a jak vůbec lidé zjistí, že jsou nemocní?

To je komplikovaná otázka. Hemato-onkologické choroby totiž většinou pacienta zastihnou v plném zdraví. Najednou má problémy, například jako by dostal chřipku, a když ho lékař vyšetří, tak se podle krevního obrazu doví, žemá leukémii. U jiných pacientů to je zase tak, že nemají vůbec žádné příznaky a při vyšetření krevního obrazu, například v rámci preventivní prohlídky, se zjistí, že mají závažnou hematologickou chorobu.

* Jak pacienty s diagnózou seznamujete?

Jde o složitý proces. Každý člověk je touto diagnózou vždy zaskočen a nejprve nevěří. Pak začne být agresivní vůči okolí a říká si: proč já a proč ne on? Nakonec se s existencí choroby začne sžívat a hledat, jak ji nejlépe zvládnout. A těmito fázemi ho musí někdo provést a důležitá je zde nejen odborná, ale i psychologická úloha zdravotnického personálu.

* Co považujete za největší úspěchy vaší kliniky?

Jedním z největších našich úspěchů je vůbec to, že se podařilo takové centrum vybudovat. Ojeho úrovni svědčí počet publikačních aktivit a grantových zadání, které se nám podařilo získat. Ročně je u nás hospitalizováno asi tisíc pacientů a v ambulancích vyšetříme a léčíme téměř dvacet tisíc lidí. Mezi ročně nám přibývá asi patnáct procent pacientů, což je obrovské číslo. Zájem nemocných o naše pracoviště je také důkazem jeho kvality. Z vědeckých výsledků považuji za nejvýznamnější identifikaci nových forem hemoglobinů, zvláště hemoglobinu Olomouc a hemoglobinu Haná, a nových genetických mechanismů, které způsobují, že pacienti trpí buď chudokrevností, nebo naopak vysokým počtem červených krvinek.