„Domnívala jsem se, že poté co jsme zvládli lyžařský výcvik na běžkách i další věci, že divadelním představením nemohou nic ztratit, jen získat. Ti lidé mají na spoustu věcí a to aniž o tom vědí. Začali jsme se studiem hry v rámci dramaterapie, která má i další výhody, třeba že se klienti schází jako kolektiv. Naučí se toleranci, disciplíně, zodpovědnosti vůči sobě i druhým, s čímž jsme bojovali,“ říká Zdena Jelínková terénní a sociální pracovnice společnosti pro hluchoslepé, která se stala principálkou souboru.

Napsala scénář na motivy pohádky o Červené Karkulce a texty zveršovala.

„To proto, aby se jim to dobře učilo. Vlastně vzniklo takové divadélko, který se jmenuje Lormos. Začali jsme loňský rok v září, do toho jsme ale stačili nacvičit i vánoční besídku, která byla naším prvním vystoupením na veřejnosti,“ vysvětluje principálka, režisérka i herečka v jedné osobě.

Přiznává, že nastudovat divadelní představení s hluchoslepými je obtížné.

„Je velmi těžké s nimi pracovat, neexistuje k tomu žádná literatura. Snad kromě někoho ve Skandinávii, pravděpodobně doposud neexistoval divadelní soubor hluchoslepých. Pakliže tomu tak je, tak jsme tedy druhý soubor hluchoslepých v celé Evropě,“ říká Jelínková, která se třicet let věnovala amatérskému divadlu.

Hra a její studování se ale líbilo i samotným hercům. „Zkušenosti s divadlem mám teď první, ale vystupoval jsem nebo jsem hrál na kytaru. Když vás něco baví, tak to uděláte rád. V představení hraji myslivce a role se mi líbí. Můžu se projevit a něco ze sebe vydat,“ říká jeden z herců Jenda Pavlíček.

Soubor má osm aktivních herců, včetně tří pracovnic a devátou hluchoslepou je kostymérka.

„Bylo zajímavé to, že většina z nich se s divadlem nikdy nesetkala. Kromě těch, kteří někdy viděli, což je z této skupiny jedna paní, která je tupozraká a vidí na jedno oko. Ostatní to měli možnost slyšet a to ještě kdovíjak. Museli jsme jim tedy vysvětlit funkci režiséra, herce, co je to aranžmá, scéna, co jsou to rekvizity. Šlo se úplně od pídě. Učili se mluvit, poslouchat i pohyb,“ pokračuje sociální pracovnice.

Týdně soubor trénoval asi tři hodiny. „Zajímavé například je, že paní, která je neslyšící od narození, při optimálním osvětlení vidí asi na vzdálenost pětadvaceti centimetrů. Absolutně nic neslyšela, nic neviděla kolem sebe a celých dvacet minut si musela uložit do své časové paměti. Celé představení se jí tak vrylo do paměti. Brala jsem ji s sebou, aby se účastnila nácviku všech scén, aby věděla, co na jevišti děje. Přesto to zvládla,“ vysvětluje principálka a dodává: „Kromě té primárně neslyšící, která nemluví a má roli babičky, je veškerý pohyb v prostoru pro ně buď nacvičený tři kroky od židle a zpět nebo pohyb realizují pomocí pracovníka, který má taky roli a tím pádem hrají ve dvojici.“ (paš)