S rodiči se moc nevídá, ale její bratr za nimi jezdí častěji. „Mají ho raději. Když tam přijedu já, tak mi nadávají. Nemám potřebu tam jezdit. Když něco potřebuji, zavolám jim,“ pokračuje hezká hnědovlasá dívka.

I když bydlí v dětském domově, žije podobným stylem jako její spolužáci.

„Vstávám o půl sedmé, nasnídám se, uklidím postel, o půl osmé jedu do školy a začne mi normální den. Když přijdu třeba kolem půl čtvrté ze školy, udělám si úkoly a jdu ven. Mezi moje největší koníčky patří plavání, ale teď mám v pokoji ještě tkací stroj. Je to trochu neobvyklé, ale mě fakt baví tkát koberečky,“ popisuje Michaela, která na pokoji bydlí s jedenáctiletou dívkou. „Jsme jako sestry.

Všechno si říkáme. Začala jsem se s ní bavit hned, když přišla. Vím, jaké to je, když sem někdo přijde a je mezi cizími lidmi,“ říká.

Po dvanácti letech se v dětském domově cítí lépe než doma. Rodičům zazlívá hlavně to, že neviděli, jak roste.

„Občas mám i smutné dny, kdy bych byla radši jinde, s rodinou. Kdyby přišla možnost, tak bych chtěla do nějaké rodiny, jenže jsem už stará, a tak mě nikdo nechce,“ trochu smutně krčí rameny.

Jaké má velké přání?

„Chtěla bych mít pevnou rodinu, abych věděla, že se tam můžu vždycky vrátit, a když budu potřebovat pomoc, že mi pomohou. Vím, že mi pomůžou i tady, ale rodina je pevnější. Mohli jsme mít novou rodinu, ale bráška do ní dlouho nechtěl jít, a navíc nás rodiče nechtěli pustit. Někdy jim to zazlívám, ale myslím si, že menší děti mají větší nárok na to, přijít do nové rodiny,“ vysvětluje.

O budoucnosti prý přemýšlí každou chvíli. „Chtěla bych se věnovat kosmetice, kadeřnictví, udělat si masérský kurz. Chci založit vlastní rodinu a kdybych sama nemohla mít dítě, určitě bych z domova nějaké adoptovala,“ dodává usměvavá dívka.

Přečtěte si také: Adopce: starší děti a Romové mají stále malou šanci