Žalobce v roce 2001 požádal o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi, avšak Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) o čtyři roky později rozhodl, že je „osobou bezpečnostně nespolehlivou“, a proto mu osvědčení nevydal.

„V roce 1981 se coby prokurátor Okresní prokuratury v Olomouci podílel na vykonstruovaném politickém procesu proti skupině moravských katolických disidentů. Skupina tajně rozmnožovala a distribuovala náboženské texty a další „závadnou“ literaturu zejména z okruhu Charty 77,“ popisoval mluvčí Nejvyššího správního soudu Michal Lovritš.

Soud tehdy disidenty, mezi kterými byl kněz František Lízna, potrestal za nedovolené podnikání na návrh prokurátora nepřiměřeně tvrdé nepodmíněné tresty vězení. Současně rozhodl i o zabrání knih a rozmnožovacích přístrojů.

Prokurátor se s disidenty znovu setkal po devíti letech v roce 1991, tedy již po sametové revoluci. Posuzoval podnět odsouzených disidentů k podání stížnosti pro porušení zákona, který však vyhodnotil jako nedůvodný. Generální prokurátor stížnost přesto podal a Nejvyšší soud v roce 1992 zrušil všechna vydaná rozhodnutí a zprostil disidenty obžaloby.

Nejvyšší správní soud se ve středu shodl s městským soudem i NBÚ. Podle nejvyššího správního soudu vedly postoje prokurátora Jarnota v letech 1981 a 1991 k potlačení lidských práv a svobod. To je podle správního soudu na základě zákona o ochraně utajovaných skutečností bezpečnostním rizikem.

Podle správního soudu sice Jarnot zastával pozici nejnižšího článku hierarchicky organizované prokuratury a jednal na pokyn nadřízených, avšak nemůže se zprostit osobní odpovědnosti za své činy.

„Jakkoliv jednotlivé úkony a návrhy činěné stěžovatelem v rámci trestního řízení v roce 1981 podléhaly předchozímu schválení okresním prokurátorem či jeho náměstkem a dozoru krajské prokuratury, tyto skutečnosti nemohou sejmout ze stěžovatele odpovědnost za jeho jednání. V žádném případě nelze přijmout tezi stěžovatele, že byl v daném řízení pouze nástrojem v rukou nadřízených, „nastrčenou“ či zneužitou osobou.Stěžovatel dobrovolně, byť svázán instrukcemi nadřízených, zastupoval obžalobu v trestním řízení proti katolickým disidentům. Politické povahy trestního řízení si musel být vědom, přesto navrhl nepřiměřené tresty, čímž se podílel na tvrdé represi vůči obžalovaným. Toto jednání je stěžovateli přičitatelné a nese za ně plnou odpovědnost,“ stojí ve verdiktu Nejvyššího správního soudu.

Ladislav Jarnot však nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu. „Trvám na tom, co jsem již dříve uvedl,“ reagoval včera Jarnot. „Tehdy jsem neměl zkušenosti, byl jsem jen pěšák, kolečko v soustrojí, které využili, aby u soudu splnilo úkol,“ hájil se již dříve státní zástupce.

Co pro žalobce znamená, že nemůže dostat bezpečnostní prověrku? Podle mluvčí Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Markéty Ševčíkové není bezpečnostní podmínka podmínkou pro výkon práce státního zástupce.

„Tu mají jen někteří. Dál proto bude vykonávat svoji práci, ale nemůže dělat věci, které jsou v režimu utajení,“ reagovala na verdikt brněnského soudu.

Kvůli žalobci Jarnotovi před sedmi lety podal lidovecký poslanec Tomáš Kvapil, který tehdy byl spolu se skupinou katolíků stíhán, interpelaci na tehdejšího ministra spravedlnosti Jaroslava Bureše.

Zákon však nyní neumožňuje ministru ani vrchnímu státnímu zástupci zakročit proti lidem, kteří si ušpinili ruce v politických procesech minulého režimu.

Vyzval, aby zakročil proti tomu, aby v justici pracovali lidé, kteří se za totality smočili v politických procesech. Podle ministra se žalobce nedopustil žádného kárného provinění, aby musel být odvolán z funkce.

Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová již dříve uvedla, že to, že lidé s podobnou minulostí pracují na prokuraturách, je chyba transformace prokuratury.