„V Seattlu si na nás trochu zasedli celníci, zkoumají Julču pod rentgenem, už to trvá devět dní. Tvrdí, že jsme na ní měli přilepená nějaká semínka ze Sibiře, a tak je horlivě zkoumají a analyzují. Doufáme, že už nám naši milovanou Škodu MB 1000 co nejdřív vrátí. Netuším, jaký technologický postup používají. Že by by je zasadili a čekali, co vyroste? Po devíti dnech to už tak skoro vypadá,“ hodnotil ve včerejším mailu první dny na půdě Spojených států šestadvacetiletý Martin Beťko.

Oba bratranci komentují i předchozí týdny. Na svých cestách spávají v hostelech, u náhodných známých, v autě nebo pod širákem. „A to nám v Irkutsku začalo na začátku října sněžit,“ říká Michal a vzpomíná jak se ještě v tomtéž měsíci koupali v Bajkalu. „Devětkrát jsem se odhodlával skočit do jezera. Nakonec jsem se okoupal.“

Při cestě do asijské části Ruska začalo auto zlobit. „Jeli jsme šest set set kilometrů do města Chita a trvalo nám to pět dní. Nejdřív Julča přestala jet do kopce, párkrát jsme profoukli karburátor a bylo dobře. Pak to však do kopce přestalo jet úplně,“ popisuje Michal. Následovala diagnóza: voda a písek tam, kde být nemají, k tomu oprava světel. Po dalších sto kilometrech upadl výfuk.

Po dojezdu do Chity bydleli kluci u páru, který nabízel ubytování v malé chatce. „Byl to luxus – vířivka, vodopád, knihovna asi šest pokojů. No čučeli jsme na to,“ popisuje Martin. Jenže pak přišel o doklady, když jim někdo vykradl auto. Kluci proseděli osm hodin na stanici a sepisovali protokoly. Nakonec však měli alespoň trochu štěstí. Dokumenty našli pohozené pod brankou.

Následoval přesun do Vladivostoku. „Právem se nazývá ruské San Francisco. Město je celé opravené, jezdí zde luxusní auta,“ uvedl Michal.

Do Spojených států mohli jet lodí už z Vladivostoku, ale bylo to drahé, tak se rozhodli pro výlet do Jižní Koreje. „Je plná exotických keřů, políček, golfových hřišť. Užili jsme si civilizovanou krajinu s neuvěřitelně levným jídlem a úžasnou přírodou. A také spirituální zážitek v buddhistickém chrámu,“ psal Michal v jednom z e-mailů. „Ta země nám vyrazila dech – high-tech krajina, rozvinutá infrastruktura, charismatické chrámy a úžasná příroda,“ doplnil Martin.

První noc byli ve městě Sokcho a oba mladíci chtěli přespat na nějakém tichém místě, ale mělo to jeden háček. „V této zemi neexistuje něco jako za městem. Po hodině jízdy mezi domy, věžáky a skleníky jsme konečně pochopili to, co jsme si při troše snahy mohli odvodit z jednoduchého vzorce: padesát milionů lidí v zemi o velikosti zhruba České republiky – to je prostě jedno velké město,“ říká Michal.

Potom zamířili cestovatelé do Busanu, kde naložili Julču do lodního kontejneru, sbalili si batohy a vyrazili do Soulu. „Odtud jsme potom odletěli do kanadského Vancouveru a nasledně Seattlu v USA. Na letišti na nás (a naše pasy) dvakrát poslali bezpečáky. Nějak se jim nezdálo, že cestujeme kolem světa. Prý jsme moc mladí, dodává třiadvacetiletý Michal Vičar.

Ze Spojených států míří „embéčkoví“ cestovatelé do Mexika, Guatemaly, San Salvadoru, Hondurasu, Nikaragui, Kostariky, Panamy, Kolumbie, Venezuely, Brazílie, Guyany, Surinamu, Portugalska, Španělska, Francie, Německa a zpět do Česka.