Narodil se v roce 1925, měl dva starší sourozence a už v raném dětství slýchával Vlastimil Úlehla namísto pohádek spíš historky z první světové války.

Jeho otec byl totiž povolán na frontu, a když se vrátil, doufal, že se taková hrůza už nikdy nebude opakovat. Opak byl pravdou a za pár let si ji zažil i sám Vlastimil Úlehla.

Devětaosmdesátiletý Vlastimil Úlehla z Hulína je pamětníkem válečných událostí, pracoval také v obci jako kronikářV roce 1937 měla jeho rodina rozhlasový přijímač, který byl pro ně největším zdrojem informací o okolním dění.

„Poslouchali jsme zprávy, které nás znepokojovaly. Vznikla organizace Civilní protiletecká ochrana, říkalo se, že Hitler zbrojí, a předpokládalo se, že by nás Němci mohli letecky napadnout. Můj otec tehdy říkal: To nevěstí nic dobrého," líčí dnes devětaosmdesátiletý pamětník.

A o dva roky později se obavy naplnily. Psal se březen roku 1939 a do Hulína na Kroměřížsku ve směru od Přerova přijížděli první němečtí vojáci.

„Byl aprílový den: pršelo a do toho padaly ledové krupky. Přijeli na náměstí a ubytovali se v sokolovně, kterou následně totálně zničili," vypráví Vlastimil Úlehla.

Beneše vyřezat žiletkou

Přestaly platit veškeré české zákony, na náměstí se měnily vývěsní cedule obchodů, nově na nich stály nápisy Arische gescheft (árijský obchod), začaly platit nové vyhlášky a znaky samostatného československého státu byly ničeny.

„V měšťance jsme dostali za úkol si nachystat redisové pero číslo pět. Portréty Masaryka a Beneše, které byly vyobrazeny na prvních stranách učebnic, jsme museli žiletkou odřezat. Co bylo závadné a připomínalo zřízení samostatné republiky, muselo být perem přepsáno," popisuje pamětník.

O rok později se šel Vlastimil Úlehla učit na obchodní školu do Přerova. Když si chtěl po jejím absolvování v roce 1942 dodělat maturitu, bylo mu Němci další studium odepřeno.

„Abych nemusel do reichu, dostal jsem se do služeb městského úřadu v Hulíně. Od roku 1942 jsem byl přímo v dění," vzpomíná.

První dorazili Rumuni

Za tu dobu se setkal s mnohými lidmi: s těmi, ze kterých šel na první pohled respekt a strach, ale i s těmi, kteří si uvědomovali, že doba není pro nikoho snadná, a co se kolem děje, není správné.

„Nemůžu říct, že bych Němce miloval, ale nebyli všichni nacisté a oddáni führerovi," upozornil pamětník.

Nelehká doba války poznamenala celý Hulín, včetně Vlastimila Úlehly a jeho rodiny. Konce se dočkali až 6. května, kdy bylo město osvobozeno.

„Kolem deváté hodiny dorazil na náměstí předzvěstný oddíl rumunské armády. Do Hulína jej přivedl místní občan. Nastalo bouřlivé vítání, provolávání slávy a díky za osvobození," uzavřel Vlastimil Úlehla.