Apokalypsa v Troubkách: stoletá voda ženě vzala oba rodiče

Troubky se před patnácti lety staly symbolem marného boje s přírodou, ale i lidské solidarity. Tragické osudy lidí, kteří katastrofu nepřežili, dnes připomíná skromný pomníček na návsi se jmény devíti obětí.

Dnes již pětapadesátiletá Jana Brázdová ukazuje rukou, kam až sahala voda před patnácti lety. Když vzpomíná na osudnou noc ze 7. a 8. července, jen stěží potlačuje slzy.

Přišla totiž o oba své rodiče. Její příběh je podobný jako dalších pozůstalých, kterým v troskách domů zahynuli ti nejbližší. O bytí a nebytí rozhodovala té noci náhoda.

Jana Brázdová z Troubek nad Bečvou přišla při ničivých povodních v roce 1997 o oba rodiče. Autor: DENÍK/Petra Poláková-Uvírová

Její pětasedmdesátiletý otec a dvaasedmdesátiletá maminka se chtěli před ničivým živlem ukrýt u sousedů. Zatímco ale jejich dům jako zázrakem zkázu přežil, obydlí rodiny, u které se ukryli, se na ně zřítilo.

„Nejhorší byl ten začátek. Věděli jsme sice, že voda stoupá, ale když jsme se podívali vikýřkem, tak to najednou začalo tak zvláštně šustit. Když jsem vyhlédla z okna, spadl jeden dům. A pak druhý a třetí. Ten zvláštní zvuk si dodnes pamatuji," vybavuje si Jana Brázdová.

„Dům rodičů pořád stál, a tak jsme si říkali, to bude dobré. Jenže jsme nevěděli, že naši ze strachu odešli k sousedům. Jejich dům podemlela voda a uvěznila je tam. Ani jeden z mých rodičů nepřežil. Kdyby tehdy zůstali ve svém domě, tak by tu byli. Tak to byl ten paradox," pokrčila rameny Jana Brázdová.

Ještě dnes prý cítí bezmoc, když si vybaví, jak své rodiče tehdy hledala.

„Nejhorší byly okamžiky, kdy nás lidé potkávali a říkali: vaši se zachránili. Pak zase kdosi řekl: já jsem mámu viděl na lodi. Všichni z těch, kteří tehdy v tom domě s rodiči byli, měli štěstí a přežili. Ti naši chudáci ale spali někde na boku a tam to na ně spadlo," řekla se slzami v očích.

Nikdy prý nezapomene pohled na zřícené domy a řeku, která se vytvořila v ulicích Troubek, sténání a pláč starých lidí, kterým se zhroutil celý svět.

„Tenkrát byl problém uspořádat rodičům pohřeb, protože jsme neměli kam pozvat rodinu. Nebylo auto, protože se utopilo. Oblečení bylo mokré a nasáté. Na pohřeb přišli známí rovnou z ubytoven, kde zůstali, když přišli o dům," popsala.

Noemova archa

Jana Brázdová se osudnou noc se svým mužem i třemi syny ukryla na „hůře" domu manželovy maminky.

„Byla to taková naše Noemova archa, protože jsme s sebou vzali celou naši zvířecí farmu – měli jsme boxera a osm štěňat, byla tam s námi koza s kůzlaty, prasata i koťata. A k tomu pět dospělých. Na hůře jsme přečkali až do srpna. Jediným štěstím bylo, že jsme byli jako rodina pohromadě," vylíčila.

Co jí v těch těžkých dnech pomáhalo přežít?

„Práce, tvrdá práce. Lidi ve vesnici byli nadření, psychicky vyčerpaní, protože přišli o všechno. Ale díky práci jsme neměli čas myslet na ty hrozné věci. Zároveň si vybavuji velkou sounáležitost, všichni ve vesnici jsme si pomáhali. Určitě nám pomohlo i to, že se o naše osudy začali zajímat lidé ze všech koutů republiky, byla tady armáda, hasiči. Těm je potřeba znovu za všechno poděkovat," dodala.

Pomohla by v té době větší informovanost a dalo se zabránit ztrátám na životech?

„O tom silně pochybuji. Před stoletou vodou se nedalo utéci, proud vody vytvořil mohutnou řeku a domy byly ze starých vepřovic. Těch tragédií u nás bylo ale více, nebyli sami. Lidé čekali na záchranu dlouhé hodiny na střechách, jeden pán byl třeba přivázaný ke stromu, protože měl nemocnou nohu. Maminky se plavily s malými dětmi ve člunech a vrtulníky je převážely do Přerova," řekla.

Podle ní lidé v takových chvílích obvykle přestanou lpět na zbytečných věcech.

„Že se utopil nábytek a spotřebiče? Tak se vyhodí a koupí nové. Na tyto věci se začnete dívat jinýma očima. Když pak přišla voda znovu v roce 2010, nebyli jsme v takovém šoku jako v roce 1997. Nad spoustou věcí už jen mávnete rukou, když nejde o život," poznamenala.

Povodeň si vyžádala devět lidských životů

Při povodních v Troubkách zahynulo celkem devět lidí. Růžena Hermannová, Jiří Herman, Drahomila Řihošková, Emilie Skřenková, Ludmila Smolková, Božena Špalková, manželé Jarmila a Jan Vojtkovi a nejmladší obětí byl tehdy teprve čtyřiadvacetiletý Jan Zaoral. Ten chtěl zachránit babičku v sousedním domě a skončil pod jeho troskami.

Jeho matka Vojtěška Varechová Zaoralová cítí i dnes hořkost.

„Nikdo nám nepomohl, ani tehdy ani teď. Všechno jsme si museli vybudovat sami. Jezdím v pětašedesáti letech do práce, abych mohla zaplatit úvěr, co jsem si vzala na barák. Mám zdravotní problémy a při každém větším dešti nervy na pochodu," svěřila se.

Přestože Troubky po patnácti letech opět vstaly z popela a na troskách domů vyrostla zcela nová, moderní vesnice, trpkost nad nečinností v otázce protipovodňových opatření je dodnes na lidech znát. Stále není hotový suchý poldr v Teplicích nad Bečvou, který jako jediný může účinně ochránit obce na Přerovsku, a vesnici tak chrání před velkou vodou jen dílčí opatření. Obec se navíc znovu ocitla pod vodou v roce 2010. Zlý sen mnohých lidí tedy stále neskončil.