VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Perem studenta. Soutěžní příspěvky prvního kola, 6. část

Regionální Deník společně s Ústředním školním inspektorem Tomášem Zatloukalem vyhlásil soutěž nazvanou Studentským perem, jejímž cílem je ukázat mladým lidem krásy literární tvorby.  

1.10.2015
SDÍLEJ:

Perem studentaFoto: DENÍK

Téma pro 1. kolo zní:
Tradice versus pokrok aneb Uměl by sv. Václav s mobilním telefonem?

Všechny studentské příspěvky z 1. kola najdete ZDE

Soutežní příspěvky (zveřejňujeme postupně)

Svatý Václav a mobil

Musím uznat. Ohledně plánu jít do minulosti a pokusit se zkontaktovat Svatého Václava v jeho době jsem byl velmi skeptický. Nejen z toho důvodu, že mi to připadalo nemožné. Ale také jsem si pomyslel: Jestli něco zkusím uspěchat, jen skončím pod kudlou nějakého z jeho strážců.
Vypracoval jsem tedy naprosto geniální plán, za který by se nemuseli stydět ani padouši z Velké vlakové loupeže. Proto jsem se rozhodl pokoušet se upoutat jeho oči, když bude procházet trhem v Praze. Přišlo mi to jako mnohem lepší nápad než zkoušet za ním běžet do jeho hradu a křičet: "Čau, Václave, tak mám tady tu mašinku, co sis objednal". Se svým brilantním plánem jsem nastoupil do stroje času a doufal, že vše vyjde. Vtom mě to trklo. Vždyť jsem oblečený jako blázen. Pochybuji, že dokážou ocenit moji hezkou kostkovanou košili a kratší riflové kraťasy. Ještě bych předběhl dobu a byl bych upálen na hranici za to, že jsem čaroděj. Proto jsem po probrání se ve středověké Praze zamířil co nejdřív na trh. Hodil na sebe nějaký hábit a byl jsem rád za nevzbuzování zbytečné pozornosti. Našel jsem si hezké místečko, které jsem ihned prohlásil za své. Pomyslel jsem si: Měl jsem si vzít nějakou vlaječku a prohlásit dané místo za své. Asi po hodince vyhlížení Václava jsem si jej všiml, jak prochází a zjišťuje, co by jej zaujalo. O mě ani zrakem nezavadil i přes mé hlasité křiky. Říkám si tedy: Jen smůla. Poté co prošel celý trh se i se svými strážnými začal stahovat směrem ke svému sídlu.
Tuto noc jsem si našel nocleh v útulném voze plném sena. Musím říct, že tak sladce jsem se již dlouho nevyspal. Ovšem mám takový pocit chycení něčeho, co jsem neměl. Přeci jen Praha nebylo čisté město. Zkoušel jsem tedy štěstí na podruhé. A světe div se vyšlo to, Svatý Václav se začal přibližovat a já ho povzbuzoval se slovy: Mám něco, na co určitě nezapomenete. Když tedy konečně přistoupil blíž ke mně, tak jsem na něj vytáhl můj mobilní telefon. Václav jej vzal do ruky, potěžkal, a zeptal se mě na co je. Měl jsem dojem, že kdybych mu neřekl na co je, hodil by s ním o nějakou stěnu. Vzal jsem mu jej tedy z rukou a odemknul displej. Následné zašumění davu, který se mezitím okolo nás shromáždil jen zdůraznil napětí, které se v danou chvíli dalo krájet.
Začal jsem mu tedy vysvětlovat, co to vlastně je, k čemu slouží, ale samozřejmě mi nevěřil ani slovo. Ovšem pozval mě dovnitř do nedaleké krčmy, abych mu pořádně vysvětlil, odkud jsem a co to mám za věcičku. Po usazení a objednání piva jsem tedy spustil: "No víte, pane Václav, já jsem z budoucnosti a dělám takový experiment, jestli porozumíte mobilnímu telefonu." Měl jsem takový pocit, že porozuměl tak čtvrtině slovům, co jsem řekl, ačkoli mě poslouchal. Vypadal naprosto unešen vším, co jsem říkal, ovšem asi v půli mého dlouhého proslovu prohlásil: "Bohužel jsem nepochopil většinu toho, co jsi řekl, ale budu tě muset i s tvou drahou věcičkou opustit, jedu totiž do Staré Boleslavi." Při těchto slovech jsem se zhrozil a z obav o nějaké zpackání jsem utíkal na místo, z kterého jsem se měl dostat zpět domů.

Marcel Svačina,
Gymnázium Otrokovice

Tradice versus pokrok aneb co by dělal svatý Václav s mobilem

Myslím, že dnes se to s pokrokem až přehání. Kdo k čertu potřebuje tablety s projektorem či jiné moderní výstřelky?
Osobně bych se vrátil do období gentlemanské Anglie. Pracovalo se zde převážně manuálně na polích, nebylo zde prakticky žádné procento lukrativních oborů, ale práci měla většina. Pouze domluva na schůzku s přítelem z jiného města byl možná trošku zdlouhavý děj. Museli jste poslat dopis a počítat minimálně s denním odstupem.
V tomhle jsou mobily přínosné, neboť když něco potřebuji, stačí ho vzít do ruky. Nicméně dopisy už dnes skoro nikdo neposílá a ta „beztechniková" atmosféra mi občas chybí. Řekl bych ale, že smartphony mají více mínusů, než plusů. Ani nevíte, jak rychle se na nich stanete závislí a představte si takového sv. Václava.
Jak by asi dokázal to, co dokázal, kdyby měl smartphone? Myslím, že by umřel spíše na digitální demenci než rukou vrahů. Ostatně je to absurdní, ale vidět selfíčko sv. Václava na sociální síti by mě pobavilo. Z realistického pohledu, kdyby ve své době sv. Václav dostal do ruky smartphone a řekli mu, že se na tom dá psát, jeho první otázkou by asi bylo: „A to mám psát na sklo inkoustem?" Pak by stačilo přihodit „zázrak" několika barevných fotek a měli bychom tady skoro jasný infarkt z příliš rychlé evoluce.
Ne, myslím, že smartphone a sv. Václav v jedné místnosti, to opravdu není dobrý nápad. Radši to tedy ponechme ve sférách bujné imaginace.

Ondřej Chovanec,
Gymnázium Otrokovice

Pokrok proti tradici
Jak jde pokrok a vzniká tradice

Tam na kopci, na vršině
seděl Vašek a tuze líně
prohlížel tu divnou věc.
„Co by to jen mohlo býti?
Snad poradí místní žrec."

Pospíchaje po pěšině
běží Váša do svatyně.
Tam v hájíčku, v klínu hor
Perun má svůj svatobor.

„Našel jsem ji kdesi v poli,
kde se s lesem sbíhá luh,
oraje tam svými voly.
narazil mi na ni pluh.
Vypadá to jako mísa
se zeleným sedátkem.
Uvnitř v barvách vyveden je
divný medvěd s káčátkem."

Vousatý kmet hlavou vrtí
a neví si vůbec rady.
Mimoděk si vyhrabává
strdí ze své bílé brady.

Znenadání stařec praví:
„Nestrachuj se, domů běž
za dětmi svými.
Dobře stavení své střež.
Perun, doufám, odpoví mi."

Již ten večer po pěšině,
pádí stařec od svatyně.
Rozradostněn, že na to přišel přec,
a v ruce drží onu věc.

Ve vesnici už to vaří.
Lidé, myši, kočky, psi
Oči do daleka září.
Všichni stojí na návsi.

„Zde je kalich od bohů.
Sudy ven a dujte do rohů.
Pijme tedy, přátelé,
Na živé i zemřelé."

Najednou v tom tichu
Zírají na bohů pýchu
nádoba všem zahraje,
když se pivo dotkne okraje.

Vždy po vydařeném lovu,
ať je úplněk či v novu,
všichni z misky pijí
a zřídí velkou žranici.
(No a světe div se)
Už tu máme tradici.

Pokrok nezastavíš, tak jak kůň jde vždycky vpřed.
A proto mají ve svatyni chytrý nočník číslo pět.

A jaké z toho poučení plyne?
Pokrok, ten nikdy nezahyne!

L.P. 3816 (357 let po tragických událostech 3. světové války)

Ondřej Mertlík,
Gymnázium Otrokovice

Tradice versus pokrok

Existuje jedno neporušitelné pravidlo. Pravidlo, že když něco získáváme, tak současně něco ztrácíme. Platnost této zákonitosti můžeme pozorovat i na našem tématu, vztahu mezi tradicí a pokrokem.

Slovem pokrok se většinou myslí vědeckotechnický pokrok, který přináší lidem pohodlí, bohatství a zábavu. Současně nám však něco mizí. Mizí chvíle, které lidé v minulosti trávili při tradičních slavnostech, mizí radost, kterou společně prožívali. Ztrácí se také vztah k rodné hroudě, k místu i lidem, kam lidé tradičně patřili, nebo by měli patřit.
Určitou každodenní tradici potřebuje každé dítě (kojení, zpívání na dobrou noc,…). Dává mu to pocit bezpečí a jistoty. Tradice je tedy potřebná nejen pro malé dítě, ale taky pro dospělého člověka, rodinu i celý národ. Nejen chlebem totiž živ jest člověk, píše se v Knize knih.

Vánoce, Velikonoce a jiné podobné svátky jsou tradice krásné, takže jejich zánik by znamenal velikou ztrátu něčeho velice důležitého. Byly však a mnohde ještě existují tradice, které by se měly zakázat. Například v Indii se upalovaly vdovy spolu se zesnulými muži a podobných nehumánních tradic je na světě mnoho.

Měli bychom tedy pečlivě vážit, které tradice jsou pro národ či skupinu prospěšné a které nikoliv.

Pavel Štec,
Gymnázium Otrokovice

Tradice versus pokrok, aneb jak by to uměl sv. Václav s mobilním telefonem

Představte si, že nasednete do stroje času a vydáte se skrz naskrz historií. Například do doby, kdy na území Evropy vznikaly první státy a lidé se živili převážně zemědělskou a řemeslnickou činností. V tehdejší době lidé ani nesnili o tom, že by se mohli podívat do vesmíru či navštívit jiné kraje než ty, v kterých žili. Dokážete si představit, jak byste zvládli život v této době bez moderní techniky?
Nynější doby, kdy jsou lidé rozmazlení technikou, která nám dělá vše snadnější a méně časově náročné, bychom se jen tak vzdát nechtěli. Většina teenagerů si neumí, ba ani nechce představit, jaké by to bylo nebýt informován o novinkách na facebooku a jiných sociálních sítích. Deskové hry, hraní si na schovávanou či slepá bába zůstaly v myslích našich rodičů a ještě starších lidí. Současná doba je převážně o ustavičném brouzdání po internetu na nesmyslných a inteligenci nerozvíjejících stránkách. Velké množství lidí se raději schovává za virtuální identitu a nežije svůj vlastní reálný život- přece jenom je přitažlivější hra na počítači, kdy když se vám něco nepovede, můžete vše jedním kliknutím vrátit zpět a začít od začátku.
Lidé prachsprostě zlenivěli. Manuální práce se změnila na mechanickou a v poslední době až robotickou. Jaké množství lidí dnes umí sekat kosou, rýt rýčem nebo samostatně vyřešit problém ve svém domě či bytě? Než zapojit své vlastní ruce a představivost, raději se zavolá zkušená firma, která za nás vše vyřeší.
Já, jakožto člověk snažící se vyrůstat s omezeným využíváním množství moderní techniky a ctící poctivou ruční práci i lidskou vynalézavost, si nedokážu představit život bez udržované zahrady, rodinného domu a pobytu na čerstvém vzduchu. Proto mě neláká stále informovat cizí lidi na internetu o tom co, kde a s kým právě dělám. Raději zůstanu v myslích mých vrstevníků jako trapný a zaostalý, než abych se přizpůsoboval těmto zvyklostem.

Petr Čermák,
Gymnázium Otrokovice

Tradice versus pokrok aneb Uměl by sv. Václav s telefonem?

„Milí čtenáři,
je ráno 8. října 2015, venku to vypadá na déšť, teplota se nepřiblížila ani k pěti stupňům Celsia a já vyrážím do práce. I přes všechny ty depresivní vlivy, které na mě působí už od probuzení, se dostávám ke svému pracovnímu stolu, na němž se povaluje spousta poutavých nadpisů na různá témata, jež se objeví v novinách. Po přečtení prvních pěti titulů bych nejradši tuto práci vzdal, ale další téma bych jako redaktor určitě vzít měl, neboť se jedná o absurdní otázku, zda by uměl svatý Václav s telefonem.
Vyrážím tedy na cestu do proslulé továrny na mobilní telefony poblíž Prahy, protože zde bych se mohl dobrat odpovědi na tak fantastickou otázku. Mé kroky směřují k expertovi na vývoj mobilních telefonů, avšak nevím, jestli mě nebude považovat za blázna, co jej zdržuje od práce. Po šesti minutách čekání v místnosti pro tiskové konference se setkávám s tímto mužem. Vypadá to, že jsem ho vážně takovou otázkou překvapil. Nastává chvíle ticha, při níž usuzuji z jeho upřeného pohledu na nepochopení mé otázky. Za okamžik se mi však dostává smysluplné odpovědi: ,,Jistě, že by uměl s našimi novými telefony, jednoduše se ovládají, mají zanedbatelnou hmotnost, výkonný operační systém a k tomu paměť až na tři tisíce kontaktů." Z této odpovědi nejsem úplně nadšený. Co bych taky mohl čekat od experta mobilních telefonů. Jsem tam, kde jsem byl před hodinou- na úplném začátku psaní článku na tu již zmiňovanou otázku. Loučím se tedy s vysoce postaveným zaměstnancem továrny a přemýšlím, koho ještě oslovit o příspěvek do mého článku. Napadl mě však už jen historik, ale na žádného jsem kontakt neměl. Po chvíli obvolávání mých známých se mi dostává přece kontakt na historika, a tak neváhám, volám a sjednávám si schůzku u něj doma. Již mám prst na zvonku. Očekávám příchod postaršího muže, jelikož historikové už něco pamatují, a taky tomu tak je. Postarší pán mě uvítá a uvádí mne do obývacího pokoje, jenž je na zdech posetý historickými fotografiemi. Má otázka udivuje i tohoto muže, avšak bleskově na ni začíná odpovídat. Uvádí tolik důvodů, proč by uměl a neuměl pracovat svatý Václav s telefonem, že můj zápisník na poznámky nestačí. Z této návštěvy mám konečně uspokojivý pocit a velmi děkuji panu historikovi za tak odborné odpovědi.
Druhý den nechávám sepsaný článek otisknout a dostává se mi velkého obdivu nejen od spolupracovníků, ale i od šéfredaktora. A jaká že je odpověď na otázku? To si přečtěte v zítřejším vydání."Pro časopis I nemožné je možným Lumír Práskal"

Petr Kužela,
Gymnázium Otrokovice

Tradice versus pokrok aneb uměl by sv. Václav s mobilním telefonem?

Jednoho dne po velmi bohaté večeři se udělalo knížeti Václavu nevolno těsně předtím, než se rozhodl uložit ke spánku. Nevolnost neodezněla ani po několika hodinách, a tak ubohý kníže strávil i s horečkou na lůžku několik dní. Ani místní lékaři nedokázali říci, co je příčinou jeho bolesti. Jeho služebnictvo se o jeho život začalo obávat, a tak povolalo místní babku kořenářku. Tato babka kořenářka byla známá pro své neobyčejné a účinné lektvary. I tu se však rozhodla experimentovat, jelikož také nevěděla, proč je kníže v tomto stavu. Namíchala mu tedy lektvar, jež jej měl z onoho utrpení vysvobodit. Václav lektvar vypil, i přes jeho odpornou chuť, a za malou chvíli usnul. Všechna bolest pominula, ale když se pak probudil, byl přímo vyděšen. Objevil se totiž v ložnici, kterou nikdy v životě neviděl, a ani by jej ve snu nenapadlo, že by mohla ložnice vypadat zrovna takto. „Já už snad blázním!" zvolal s tváří ve svých dlaních. Tento výkřik mu byl osudný, jelikož hned na to uslyšel kroky mířící právě k této místnosti. Vyskočil z postele a snažil se najít místo, kde by se před dotyčným skryl. Avšak okolí mu bylo natolik neznámé, že prvně pochodoval z místa na místo, a až po nějaké chvíli se skryl pod postel. Odtud měl výhled na dveře, které se v tom okamžiku otevřely, a uviděl nohy mající na sobě podivuhodné boty. „Asi se mi to jen zdálo," řekla osoba ve dveřích a odešla. Václav si oddechnul a vylezl ze svého úkrytu. V tom se dveře rozletěly znovu a kníže spatřil malého chlapce s udiveným výrazem. „Mami, v tvé ložnici je nějaký divný pán! Kde je táta?" křičel chlapec, aby ho jeho matka slyšela až dole v kuchyni. „Co říkáš? Už tam jdu! Vydrž!" odpověděla matka. Václav začal panikařit. „Co je vám, pane? Kdo jste a co tady děláte? A proč máte na sobě ten kostým? " ptal se chlapec, ale kníže si nebyl jistý, jak by měl odpovědět. Místo toho se jej zeptal: „Kde to jsem?" a chlapec odpověděl: „U nás doma v Česku. Ale furt jste mi neodpověděl." Václav byl však natolik v šoku, že ani nebyl schopný odpovědět. Měl v hlavě milion otázek, na které se chtěl chlapce zeptat. V tom se za chlapcem objevila jeho matka, která okamžitě začala křičet. „Alexi, proč jsi hned nezavolal policii, když nám tu po domě běhá cizí chlap? Co kdyby ti ublížil?" matka křičela a utíkala pro telefon, aby zavolala policii. „Mami, počkej! Vždyť ten pán je sám zmatený! Jen se na něj podívej!" chlapec se snažil uklidnit svou matku, což se mu také podařilo. Mezitím Václav přišel ke smyslům a chlapci odpověděl: „Jsem Václav První, český kníže a syn Vratislava Prvního." Chlapec se začal smát. „Vy jste vtipný! Vždyť Václav První je už dávno mrtvý!" řekl. To knížete zarazilo. „Jak je to možné? Vždyť stojím přímo tady a teď," odpověděl. „To je přeci jasné! Žijeme ve dvacátém prvním století. Od Václavovy smrti uplynulo mnoho let!" chlapec se usmál. To byl pro knížete další šok, ale začalo mu všechno dávat smysl. Nakonec chlapec knížeti uvěřil a své matce vše vysvětlil. Ta se rozhodla knížete ponechat ve svém domě, dokud nepřijdou na způsob, jak jej vrátit zpět do jeho doby, kam patří. Nedávalo ji však smysl, kam zmizel její manžel. Ovšem jediné, co mohla dělat, bylo doufat v jeho návrat.
Knížete dostal na starost chlapec. Václav nebyl seznámen s tím, jak funguje dnešní svět, tudíž mu chlapec musel vše vysvětlovat. Na všechny věci jemu neznámé přehnaně reagoval. Musel také učinit výrazné změny, aby zapadl do společnosti a zbytečně nevyčníval. Postupně se tak z knížete stával úplně nový člověk. Jediné, co mu zůstalo, byl způsob vyjadřování a chování. To už bylo něco, co chlapec nebyl schopný změnit. Největší záhadou pro knížete však byl mobilní telefon a automobilová vozidla. Chlapec mu ze zvědavosti půjčil svůj vlastní mobilní telefon. Václav předmět celý ohmatal a zkoumal. Když v tom mobil začal vibrovat a zvonit. Václav mobil upustil, ale chlapec byl natolik rychlý a bystrý, aby jej stihl zachránit. „Co se to u všech svatých děje?" zeptal se polekaně kníže. „To mi jen volá maminka. Mobil slouží ke komunikaci. Dívejte, však si to zkuste! Tady to zmáčknete takhle, pak tady a přiložíte k uchu," vysvětloval chlapec. Kníže byl schopen pokyny splnit. Když pak uslyšel hlas, začal se rozhlížet kolem sebe. „To vychází z telefonu. Přiložte mobil k uchu a odpovídejte," chlapec se smál. Václav s úžasem zíral a poslouchal. Po nějaké době si zvykl a vůbec mu to nepřišlo zvláštní. Dokonce se s telefonem posléze naučil zacházet a chlapec mu i ukázal, jak na něm hrát hry. Kníže se pro chlapce stal náhradním otcem, avšak chlapci se brzy začalo stýskat po tom opravdovém. Rozhodl se tedy o celé situaci říct své babičce, která se vyznala v bylinkách. Dokonce i babička byla v šoku, když před ní stanul kníže. Nebyla schopná říci, jak se to stalo. Požádala knížete, aby jí pověděl celý příběh. „Asi si nepamatujete, co byly hlavní ingredience lektvaru, že?" otázala se. „Velice mě to mrzí, ale nemám zdání. Byl jsem v takových bolestech, že jsem byl rád, že jsem stále naživu," odpověděl kníže. „Dobrá tedy. Pokusím se něco ukuchtit a uvidíme," s těmito slovy babička vyhnala oba ze svého pokoje a dala se do práce. Po týdnu si je oba zavolala a představila jim hned pět lektvarů. „Jeden z nich by vás měl vrátit tam, kam patříte," vysvětlila babička. Když se však kníže napil ze všech pěti, nestalo se nic. „To je zvláštní," divila se. V tom se knížeti udělalo nevolno stejně jako tehdy.
Strávil v posteli několik dní a opět žádný z doktorů nebyl schopen říci příčinu. Chlapec měl o Václava strach a požádal babičku o pomoc. Ta však také nebyla schopná knížeti pomoc, ale vzpomněla si na svou kamarádku, která je v daném oboru znalejší než ona sama. Ta přišla už s připraveným lektvarem. Podle vůně kníže poznal, že je to ten pravý. „Tento mě dostane domů, chlapče," oznámil. „Jste si jistý?" otázal se. „V tom případě mám pro vás dárek. Tady, pro vás, kdybyste se náhodou někdy nudil," s úsměvem mu dal mobilní telefon. "Kníže se usmál a chlapci poděkoval. Pak se napil lektvaru a rychle usnul.
Ráno se probudil ve své malé a dobře známé posteli. Bylo ráno a do jeho ložnice právě vstoupila služebná. Jakmile ho uviděla, vykřikla a se slzami v očích se rozběhla tuto novinu oznámit ostatním. Kníže se podivil, a tak se šel ujistit, zda je vše v pořádku. Posléze zjistil, že místo něj se tu objevil pohledný mladý muž. Okamžitě si vzpomněl na chlapce a na to, jak mu mnohokrát říkal, že se mu stýská po otci. „Tak přeci jen jsme se vyměnili," pomyslel si a pevně stiskl svůj mobilní telefon. Tohoto gesta si všimlo služebnictvo a ze zvědavosti se otázalo, co třímá v rukou. „To je dar od mého velmi dobrého přítele," odpověděl. Avšak nikdy jim nevysvětlil, o co se přímo jedná. O to víc telefon střežil a nikdy nikam bez něj nechodil. A kdykoliv se nudil, hrál hry.

Simona Hemžalová,
Gymnázium Otrokovice

Tradice versus pokrok aneb uměl by svatý Václav s mobilem?

Představme si, že žijeme v 10. století a bydlíme na přepychovém hradě. Na takovou dobu se máme skvěle. Vládneme říši, zkrátka jsme velice mocní a bohatí. Ale kdybychom chtěli poslat zprávu, trvalo by to nejmíň týden, televize není, takže musíme do divadla. Popovídat si s někým na dálku nejde, protože nemáme žádný mobil, a tak se musíme s dotyčným setkat.
Co kdybychom ale usnuli a probudili se až ve 21. století? Možná bychom si připadali jako na jiné planetě, nebo že jsme jenom ve snu. Asi by to bylo náročné jako z první třídy hned na vysokou školu. Žili bychom jako v té staré době. Dodržovali bychom spoustu tradic. Nyní jich ale spousty zanikly. Moderní doba nás totiž všechny tlačí kupředu a na tradice nemáme čas.
Tradice ale nezmizely úplně. Někteří lidé pár tradic dodržují. Třeba moje babička dodržuje půst. Podle mého názoru by se měly tradice kombinovat s moderním světem, aby nebyl tolik uspěchaný.

Tereza Bieberlová,
Gymnázium Otrokovice

Svatý Václav a telefon

Jednoho krásného a slunečného dne se Václav rozhodl, že se půjde podívat na královské trhy. Byl vybaven velkým množstvím peněz a měl náladu utrácet. Prošel kolem prvního stánku. Stála tam stará křehká a usmívající se stařena, která prodávala bylinky. Václav si řekl, že bylinky momentálně nepotřebuje, protože babička Ludmila jich má doma hodně a už tak to u nich vypadá jak v lékárně. Navíc ještě nikdy nebyl napaden nebezpečným virem, který by ho skolil tak, že by potřeboval nějaké bylinky. Rozhodl se tedy, že se půjde podívat dál. V druhém stánku spatřil sedět nějakého velmi mladého chlapíka, který povzbuzoval každého, kdo prošel kolem, ke koupi jeho věcí. Václav si řekl, že se zajde podívat, co má pán v aktuální nabídce. Jak se tak rozhlížel po stánku, tak viděl pouze hrnce, poklice na hrnce a nějaké ty vařečky. Stánek ho odpudil hned, jakmile spatřil vařečky. Vzpomněl si totiž, že s nimi dostával na zadek, když neposlouchal. Šel tedy dál. Z té chůze po trhu už ho bolely nohy, ale měl tušení, že zde najde určitě něco moc dobrého. S odhodláním mladého lvíčete pokračoval v pátrání a hledání jakékoli zajímavosti. Narazil na stánek, kde pracovala postarší velmi zvláštně oblečená dáma. Pozdravil ji a zeptal se, co mu může nabídnout. Žena se na něj podívala a probodávala svého hosta u stánku zvědavým pohledem. Vypadal, že koupí vše, co mu ona nabídne. Náhle, ale něco zazvonilo! Žena se polekala, ale jakmile si uvědomila, co to je, tak se zklidnila. Z tašky vytáhla něco velmi zvláštního, dala si to k uchu a začala hovořit. Václav se velmi zalekl, ale toužil poznat ten neznámý přístroj. Počkal, až žena položí tu divnou hranatou věc zpět na stůl a poté se jí začne ptát. Žena, ale pořád mluvila a mluvila. Václav si všiml, že mluví velmi zajímavým nářečím, které nikdy neslyšel.
Jakmile žena skončila, tak nastaly dohady. Václav chtěl totiž koupit tu velmi zvláštní věc! Žena byla proti, ale když viděla kolik peněz je za to Václav schopný dát, tak tedy svolila a tu velmi divně vypadající věc mu prodala. Řekla mu, že ta věc se nazývá TELEFON. Václav nikdy o takové věci neslyšel. A hlavně nevěděl, jak se s tím zachází. Chtěl tedy po ženě, aby mu to vysvětlila. Ta ale odvětila, že nemá čas, že musí prodávat. Řekla mu ale, že večer už neprodává, a když se za ní zastaví, tak mu vše vysvětlí. Václav tedy přikývl a řekl, že přijde večer pro vysvětlení. Rozhodl se jít mezitím domů. Celou cestu si prohlížel ten divný předmět, jako kdyby po tom předmětu žádal vysvětlení. Probodával je očima, jako kočka svou kořist. Přišel domů a ukázal babičce, co koupil. Babička byla velmi udivena, ale nebyla schopna popsat tu moc zvláštní věc. Věc byla černá a kousek té věci svítil zeleným světlem. Také to mělo takové malá tlačítka, která když zmáčkl, tak vydávala divný zvuk. Zmáčkl jedno tlačítko a telefon vydal zvuk v podobě pípání. Václav si ho přiložil k uchu, tak jak to viděl u ženy ze stánku, a v telefonu se ozval nějaký velmi hlasitý hlas. Václav se lekl a telefon odhodil. Když ho šel pak zvednout, tak viděl, že předtím zeleně svítící obrazovka už nesvítí, ale je rozbitá. Se smutkem v očích položil telefon na stůl a čekal a čekal, dokud ta věc něco neudělá.
Nastal večer a Václav si řekl, že žena ze stánku by ho mohla zpravit. Zašel tedy za ní a podal jí telefon a řekl, že se asi rozbil. Žena se na telefon podívala a odpověděla, že opravit nelze. Václav jí poděkoval a odešel. Když odcházel s pokaženým telefonem v kapse, tak si v duchu řekl, že je škoda, že ho ta moderní věc tak polekala a on ji zahodil. Václav se dalšího dne vrátil na tržiště s rozhodností zjistit, co ta žena byla zač a kde vzala ten moderní přístroj. Žena tam už ale nebyla a nikdy se tam znovu neobjevila.

Veronika Knedlová,
Gymnázium Otrokovice

Tradice

Pojem tradice pochází z latinského pojmu traditio, který vznikl spojením dvou slov trans a dare. Když se řekne slovo tradice, každému se vybaví trošku něco jiného ať už hudba, tanec a mnoho dalšího. Mně se jako první při slově tradice vybaví svátky a všechny ty zvyky, které k tomu neodmyslitelně patří.

Mezi můj nejoblíbenější svátek v roce bezpochyby patří Vánoce a vše kolem nich. Vánoce jsou křesťanské svátky. V Česku a dalších zemích začíná oslava Vánoc na Štědrý den, což připadá na 24. prosince. K Vánocům se pojí velké množství lidových tradic. Mezi ty nejznámější patří vánoční stromeček a dárky, které podle české tradice nosí Ježíšek. Vánoce jsou vnímány především jako svátky pokoje, klidu, rodiny a lásky, které lidé slaví společně se svými nejbližšími.

Vánoce křesťané začali slavit již v třetím až čtvrtém století. Na území Česka byl o Vánocích v období středověku dodržován zvyk bdění a půstu. V té době měly vánoční dárky charakter úplatků. Někdy byly dárky vymáhány i násilím. V 17. století se oslavy Vánoc přesunuly do rodin, kde bylo oslavováno narození Ježíška a uctíváno rodinné štěstí.

Vánoce jsou slaveny v mnoha zemích různým způsobem. Jsou to svátky uznávané téměř po celém světě. Každá země má ale své tradice, dárky tak nejsou nadělovány ve stejný den a stejnou postavou. V Anglii například dárky pod stromeček naděluje Father Christmas v noci z 24. na 25. prosince. Děti tak nemohou dospat, jak se těší na robalování dárečků. Tradičním jídlem v britském království je krocan s ořechovou nádivkou. Sladkou tečku tvoří vánoční puding. Za to dárky v Americe naděluje Santa Claus. Nesmí chybět nadívaná krůta, ke které se podává bramborová kaše, vařená kukuřice a brusinkový kompot. Teplo a slunce to jsou Vánoce v Austrálii. Sváteční večeře se podává přímo na mořské pláži. Většinou obložené mísy, ovocné a zeleninové saláty a osvěžující nápoj. V sousedním Německu rozdává dárky na Štědrý den Weihnachtsmann – Vánoční muž se zrzavými vlasy a vousy. Ve Francii je to pak Otec Vánoc – Pere Noel. Buď dětem plní dárečky do jejich boty připravené u krbu nebo přivazuje dárky stuhami na stromeček.

Vánoce patří v České republice k největším a nejoblíbenějším svátkům. Ulice rozzářené tisíci světel, slavnostní výzdoba a koledy znějící na každém rohu, nenechají nikoho na pochybách. Vyvrcholením vánočního období je 24. prosinec, tedy Štědrý den. Oběd je na Štědrý den velmi skromný, liší se podle zvyků v každém kraji. Kdo chce ale večer vidět zlaté prasátko, neměl by celý den jíst. Na štědrovečerní večeři se nejčastěji podává rybí polévka a smažený kapr s bramborovým salátem. Podle tradice se ke štědrovečernímu stolu usedá s první vycházející hvězdou. Pod talíř každého, kdo sedí u stolu se dává šupina z kapra, která symbolizuje peníze. V průběhu večera se nikdo nesmí zvednout od stolu, aby se příští rok opět rodina sešla u stolu pohromadě. Někde se dodržují i staré zvyky, například lití olova nebo krájení jablek. Poté se celá rodina přesune k vánočnímu stromečku kam se nejvíce samozřejmě těší děti, až si rozbalí dárečky a najdu tam věci, které si tak moc přáli .

Adéla Utíkalová,
Gymnázium, Šternberk

Tradice

Slovo, které znamená pro každého něco jiného. Já mám tradice spojeny s vánočními svátky. Pro některé jsou svátky nedílnou součástí jejich životů, někdo je urputně odmítá slavit. Sama se spíše řadím do druhé skupiny.
Svátky většinou považuji za uměle vytvořené komerční akce, kdy jde prodejcům jen o výdělek. Ačkoliv mají svátky kořeny ve víře nebo v historii, většina lidí originální podobu už ani nezná. České svátky a tradice pomalu upadají do zapomnění. Dušičky, první máj, Velikonoční týden a jeho tradice se pomalu vytlačují Halloween a Valentýn, které pro nás nejsou tradiční, ale více se hodí „do krámu" výrobcům sladkostí a dekorací. Možná jsem proti nim jen zaujatá, protože celá naše rodina je k nim skeptická a svátky slavíme po svém.
U nás nejsou priorita dárky nebo výzdoba ale to, že jsme spolu. Nemusíme řešit vánoční úklid ani desítky druhů vánočního cukroví nebo malování vajíček a všem nám to vyhovuje. Zato máme své rodinné tradice, kterých postupně přibývá. Například ve štědrovečerním jídelníčku máme ze strany dědečka tradiční hrachovou polévku, ze strany babičky polévku rybí a strejda ze Slovenska k nám přinesl jejich tradici slovenské kapustnice, takže polévky máme rovnou tři. Oplatky s medem jsou původně křesťanská tradice od mojí prababičky a jablečný závin si zase prosadil praděda. Snad jen smažený kapr a bramborový salát byl tradiční už ve všech původních domácnostech. Olovo u nás nelijeme, ale rozkrajují se jablíčka a louskají ořechy – jak jinak bychom se dozvěděli, jestli budeme příští rok zdraví? Dárečky si rozbalujeme všichni pohromadě, jeden po druhém, aby nám déle vydržely a dárce se mohl těšit z radosti obdarovaného. Zkrátka o vánocích své tradice udržujeme a u stromečku nás zatím naštěstí stále přibývá.
Zato velikonoce, to je jiná. Jelikož nikoho z nás neoslovuje barvení vajíček a pletení pomlázek, zběsilé vyzdobování a velký úklid domácnosti, tyto svátky prostě ignorujeme. Poslední roky na Velikonoční pondělí vstáváme brzy, sbalíme psy a vyrážíme na jarní túru do přírody, případně na výlet do ZOO apod. Ani narozeniny u nás nijak neprožíváme. Většinou si jenom ráno popřejeme, předáme dárečky a možná jdeme do restaurace, ale na oslavy nás neužije.
Některé svátky jsou prostě neodmyslitelné, ať chceme nebo ne, ale jsou svátky, které bych snad povinně zrušila. Třeba valentýn je jako svátek naprosto zbytečný. Přijde mi hloupé, že lidé, kteří chtějí vyjádřit svou náklonnost k někomu, koho mají rádi, potřebují jeden den v roce kdy ceny plyšových medvídku a bonboniér vyšplhal na maximum. Ve stejný den kdy si miliony lidi vyzná lásku, jen protože se jim to zdá „správné" se sebevraždy zvýší o jednu třetinu, protože se lidé cítí bezvýznamní a nemilovaní. Je opravdu nutné, abychom byli nuceni společností se takhle cítit? Takže když se zamyslím, svátky jsme si vymysleli za účelem sjednotit lidi, sejít se jako rodina, říct svým blízkým že je máme rádi. Není to o předhánění se kdo, co dostal, ani kdo toho nejvíc vykoledoval. Tradice a svátky mají být o pohodě a klidu což je čím dál tím těžší dosáhnout když se vánoční výzdoba vyvěšuje na začátku listopadu a v únoru se kupují čokoládoví zajíčci.
A jak prožíváte tyto okamžiky vy?

Anna Kaderková,
Gymnázium, Šternberk

Tradice provází nás i naše předky již celá tisíciletí

Tradice provází nás i naše předky již celá tisíciletí, ale co způsobilo to, že se tradice staly tradicemi?
Jestliže vezmeme vývoj našeho druhu od prapočátku, jsme přece jenom pouhá zvířata, která se možná jen čirou náhodou dostala na nejvyšší příčku evoluce. To vede k otázce, co je přirozené a co ne? Zapomeňme teď na veškerý ostatní pokrok, kterého lidstvo docílilo, a zamysleme se pouze nad tradicí tradicí. Právě lidský vývoj v tomto směru přerostl v to, že sami sobě určujeme hranice toho, co smíme, nesmíme, můžeme a nemůžeme. To určitým způsobem omezuje naši svobodu a může nás svazovat pocitem odcizení od společnosti, pokud se těchto tradic nedržíme. Pokud se na celou věc podíváme z opačného úhlu je přirozené, že lidé mají potřebu se sdružovat s nějakým společným cílem nebo myšlenkou a v tomto směru jsou tradice naopak žádoucí. Ovšem to může v některých lidech vzbuzovat pocit nucenosti a následný odpor právě k oné tradici. Podle mého názoru lze tradice rozdělit do několika skupin.
První jsou ty, které už jsou tak zažité, že se staly naší součástí, jako například narozeniny, svátky, oslavy výročí a podobně. Tyto tradice se nedají moc nazývat tradicemi. Jsou to spíše záminky k setkávání a příležitosti dobře se najíst a napít. Do druhé skupiny se řadí přejaté křesťanské svátky. Proč je slaví i ateisté? Odpověď, která každého napadne je jistě ta, že je to tradice. Ale možná je to jen tím, že se lidem libí, co tyto tradice obnáší. Kdo by neměl rád vůni stromečku, skořice a cukroví na Vánoce? A nebo barvení vajíček a pečení beránka o Velikonocích? Tyto tradice se staly spíše dobrou zábavou.
Třetí a nejhorší skupina jsou rodinné tradice. Nemluvím o těch příjemných, kdy se například každoročně jezdí s celou rodinou stanovat, ale o těch, kdy se tyto tradice vžijí natolik, že mají přednost přede vším a zatemňují členům rodiny mozek. O těch, kdy tyto utkvělé představy o potřebě dodržování tradic přerostou v to, že si je lidé neužívají, ale jsou nuceni k jejich dodržování ostatními. Je to například tradice jména, sportu, náboženství, nebo zaměstnání v rodině. Pak existují takové extrémy, jako třeba tradice ortodoxních náboženství, které mi přijdou dosti nesmyslné, ale to je jen můj osobní názor. Jako příklad bych použila to, proč židé nejedí vepřové maso. Pokud opravdu existuje Bůh, tak nechápu, proč by mu mělo záležet na tom, jestli si nějaký žid dá k večeři vepře nebo kuře. A pokud to má větší význam právě pro onoho žida, tak jaký to má vlastně smysl? Jestliže se zamyslíme nad dalšími tradicemi tohoto, ale i jiných náboženství, nemůžeme přehlednout, že potomci věřících lidí kolikrát nemají na vybranou, jestli se k náboženství svých předků přidají nebo ne. Vezměme si pro příklad třeba obřízku židů nebo křtiny křesťanů. Takto jsou slepě k víře přiváděni lidi po celém světě, jelikož jsou takto vedeni již od malička a nemají příležitost se rozhodnout sami, zda to tak chtějí. Tento, pro mě osobně problém, není nejspíš nějak řešitelný, jako spíše zarážející. Z toho plyne, že dodržování tradic je velice rozporuplná věc. Všichni je potřebujeme k jedné ze stránek našeho společenského života, ale omezují naši volnost a výsadu, dělat v rámci možností, co chci a kdy chci. Původním záměrem této úvahy bylo určit, zda jsou tradice dobré či špatné. Došla jsem ale jenom k závěru, že toto téma je velmi individualistické a každý si musí dojít k vlastnímu závěru vlastním rozumem.

Anna Pohanková,
Gymnázium, Šternberk

Jak se zúčastnit?
Soutěž pořádá vydavatelství regionálních Deníků VLTAVA-LABE-PRESS ve spolupráci Ústředním školním inspektorem.
Literární klání se bude konat po dobu dvou měsíců – října, listopadu, ve třech kolech.
Pro každé kolo vyhlásíme speciální téma pro studentské práce. Příspěvky bude hodnotit odborná porota složená z novinářů, spisovatelů a významných regionálních osobností.
Vítězové každého kola obdrží tablet.
Absolutní vítěz získá poznávací zájezd.

Přihlášené práce bude vydavatelství publikovat na webu i v novinách.Nejlepší příspěvky a vítěznou školu ocení i Ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal.
Studenti si mohou zvolit libovolný literární žánr od reportáže, úvahy či rozhovoru až po vyprávění, příběh nebo anketu.
Forma textů: max. 2 strany A4 ve formátu Word (doc. nebo docx) a běžném typu písma. Práce do soutěže elektronicky zasílat na lucie.hubackova@denik.cz
Soutěž se řídí pravidly Deníku

Soutež podporují

Papcel Fortex

Lázně KostelecGolf Club Kostelec

Gymnázium Zlín Lesní čtvrťGreat Reality

DavonAustin Powder

Auto Kubíček Logo

populo-logo Město Otrokovice

SUB logo Ton logo

logo-bernhardt Baltaci

Unicars.cz SPŠS Valašské Meziříčí

Renovace dveří a zárubní Jakubec

TEXTIL Jaroslav Vlčnovský

Autor: Redakce

1.10.2015
SDÍLEJ:
Trenér Roman Sedláček
34

Sedláček nabádá Sigmu: Hrajte aktivně, vzadu má Brno problémy

Dopravní nehoda s požárem na D1.
AKTUALIZOVÁNO
7

Cisterna rozbila svodidla a začala hořet. Nehoda ochromila D1 od Olomouce

Letní Flora zve na setkání v Rajské zahradě, květiny i terakotovou armádu

VIDEO / Především záplavu pestrobarevných květů vrcholícího léta nabízí letní etapa mezinárodní květinové výstavy a zahradnického veletrhu Flora Olomouc.

Do olomouckých Smetanových sadů přijeli veteráni

VIDEO / Nablýskaní veteráni, vyrobení do roku 1964 zaplnili v sobotu dopoledne část Rudolfovy aleje v olomouckých Smetanových sadech. Konal se tradiční Svatokopecký okruh.

Filmový festival Kralinale nabízí snímky jenž přiblíží nevšední životní příběhy

Filmy jako je Alois Nebel, Král Šumavy nebo třeba dílo bratří Coenů Tahle země není pro starý. I tyhle snímky nabízí první ročník Mezinárodního filmového festivalu Kralinale, který nese podtitul „Příběhy bez hranic – možnost volby!“.

Billboardy musí od silnic pryč, nepůjde to lehce

Už jen dva týdny zbývají do chvíle, kdy by z dálnic a silnic první třídy měly zmizet bill-boardy. Novela zákona o pozemních komunikacích určuje kolem důležitých cest ochranná pásma, v nichž nesmějí poutače stát a rozptylovat motoristy. V Olomouckém kraji je takových míst několik a krajský úřad se už nyní obává soudních tahanic o to, aby poutače z blízkosti silničních tahů zmizely.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení