VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Perem studenta. Soutěžní příspěvky prvního kola, 4. část

Regionální Deník společně s Ústředním školním inspektorem Tomášem Zatloukalem vyhlásil soutěž nazvanou Studentským perem, jejímž cílem je ukázat mladým lidem krásy literární tvorby.  

1.10.2015
SDÍLEJ:

Perem studentaFoto: DENÍK

Téma pro 1. kolo zní:
Tradice versus pokrok aneb Uměl by sv. Václav s mobilním telefonem?

Všechny studentské příspěvky z 1. kola najdete ZDE

Soutežní příspěvky (zveřejňujeme postupně)

Tradice versus pokrok aneb Uměl by sv. Václav s mobilním telefonem?

V dnešní uspěchané době se pokrok sune neúprosně kupředu a tradice ustupují do pozadí. Každý den nás obklopuje spousta vymožeností, na něž jsme si postupem času vypěstovali určité závislosti. Od uplných maličkostí jako budík, rádio, rychlovarná konvice, až po složitější přístroje jako mobilní telefony, počítače, televize, auta… Život bez nich by byla pro mnohé z nás noční můra, jelikož se s nimi setkáváme už od narození a bereme je za neodmyslitelnou součást našeho života. Ani si neuvědomujeme, jak moc je naše bytí na tomto světě ulehčené díky té vší moderní technologii.
Avšak našim předkům se takovýchto vychytávek bohužel nedostávalo, a tak se museli přizpůsobit dané době a hledat jiné způsoby, jak sdílet informace s druhými lidmi. Můžeme tento způsob přenosu informací nazvat jako "pošli posly". Čas byl vnímán naprosto odlišným pohledem, než jej chápeme my. Kus pergamenu, brko a inkoust, tehdejší způsob komunikace. Posel nasedl na koně, odvezl zprávu a po několika dnech se vrátil s odpovědí. Nám stačí pár minut na napsání sms zprávy a obdržení zpětné reakce. Díky tomu, že se suneme stále více a více kupředu, vnímáme čas jako nedostačující našim potřebám. I přes všechen pokrok máme obavy z nestíhání. Zdá se nám, že dny ubíhají rychleji a rychleji.
Pokud by se lidstvu naskytla možnost předat minulým generacím jednu současnou věc a zvolili si pro tuto příležitost mobilní telefon, jak si myslíte, že by to dopadlo? Naučili by se tehdejší lidé ovládat tyto chytré komunikační přístroje? Ulehčilo by jim to život, nebo spíše přineslo více starostí?
Představme si kupříkladu takového sv. Václava, jež si schůzky domlouvá přes Messenger, fotky z míst, které navštívil, přidává na Instagram a z Youtubu si přehrává nejnovější hity té doby. Pro nás je tato situace až nepředstavitelná. Dle mého názoru by to nejspíš nedopadlo moc dobře. Vždyť i mnozí z nás stále neumí perfektně ovládat své dotykové mobilní telefony a dennodenně objevujeme nové a nové funkce. Jaké by to tedy muselo být pro sv. Václava? Dokázal by si zvyknout na tento přístroj? Vše má své pro i proti. Zajisté by to byl neuvěřitelný šetřič času. Zprávy ze sousedství, oznámení sňatků, korunovace, počátky bitev, to všechno by bylo ke každému dopraveno hromadnou zprávou během pár minut. Zajisté by Václavovi mohly pomoci i odposlechy z mobilních telefonů, pomocí nichž by si možná zachránil život..
O tomto tématu by se dalo diskutovat hodiny, ale raději vše ponechejme naší fantazii. Ta každému z nás přesně poví, zda by se tahle situace mohla uskutečnit, či ne. Podívaná by to ale byla zajímavá, že?

Michaela Štachová
Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Zlín

Tradice versus pokrok , aneb uměl by svatý Václav s telefonem?

Co se to děje? Že bych usnul při modlitbě? Před zrakem našeho pana spasitele? Odpusť mi Pane můj. Ale copak je to za kostel? Vždyť já zde nikdy nebyl. Tato ohromná prostora plná zlata a maleb, vždyť to nemůže být nikde u nás doma. A navíc, co si naposledy pamatuji, mířil jsem se pomodliti se do kaple v Boleslavi a poté jsem se měl setkat s drahým bratrem Boleslavem. Že bych zase něco popletl? Co mohu dělat. Vyjdu ven a zeptám se dobrého lidu českého, kde že to jsem.
"Crrrrr, crrrrr…"
Copak je to za prapodivný zvuk a odkud vychází? A, tamhle. Ale co to? To je nevídané. Mladá žena a na sobě má oblek mužský, kalhoty. Ó Bože smiluj se nad touto pomatenou duší. A ten záhadný zvuk jí vychází z kapes. Přichází k ní nějaký muž v černém oděvu, pravděpodobně její manžel.
"Madam, promiňte, ale mobilní telefony musejí být v katedrále vypnuty." pravil ten muž.
"I'm sorry. I don't speak Czech…" odpoví mu mladá žena a rozhodí při tom zmateně rukama.
"Telefóón," říká opět ten muž, přičemž si přikládá pravou ruku k uchu, naznačujíc nějakou prapodivnou činnost. "No no," dokončuje větu a kroutí při tom hlavou.
"Oh yes. Phone is not allowed. I'm sorry." odpovídá mu žena opět tím podivným jazykem.
Musím se večer pomodlit za její pomatenou duši. Ale teď mi nezbývá, než ji ponechat jejímu smutnému osudu a zjistit, kde to tedy jsem. Ve svém životě jsem doposud neviděl stavbu tak majestátní a krásnou. To musí být největší chrám Pána na celém širém světě. A, támhle jsou dveře. Snad bude venku nějaká dobrá duše, která mi vše objasní.
Těch lidí, těch budov, toho hluku. Dobrý Bože kde to jsem? Co je to za zemi? Ženy zde očividně nosí kalhoty naprosto běžně a ty prapodivné zvuky, co jsem slyšel dříve uvnitř, se ozývají z kapsy každého druhého průchozího. A co teprve ty děsivé předměty, kterými tolik lidí míří na budovy a osoby kolem. K čemu ty jim slouží? Nedá se nic dělat, budu se muset zeptat. Ale koho? Lidé v této zemi se zdají být zaujati buďto mířením černými krabičkami na vše kolem sebe, nebo rychlím kmitáním prstů po povrchu oné věci, kterou jsem zaslechl poprvé před chvílí uvnitř té majestátní stavby. Zřejmě se jedná o nějaký druh procvičování prstů na rukou, možná z důvodu častých bojů s mečem. Hle, tamta mladá dáma zdá se není zaneprázdněna ani jednou z nevysvětlitelných činností. Sice jí z uší trčí nějaké provázky, ale to bude zajisté jen další místní módní výstřelek.
"Drahá slečno. Byla byste tak laskavá a poradila mi, kde…" nic. Mladá dáma kolem mě prošla, jako by mě neslyšela. No teda. Mravy zdejších krajů jsou velmi zvláštní. Ale nemá cenu se rozčilovat. Má země to není. Ostatně já bych takovou hrubost v mé vlastní drahé zemi nikdy nestrpěl. Támhle jde nějaký mladý muž. Zeptám se jeho.
"Pane, prosím vás. Mohl byste mi poradit." otázaný se na mě přívětivě usmál. To je dobré znamení.
"Jasan. Co potřebujete?" odpověděl zvesela.
Jasan? Copak to znamená? Ale… Teď není ten správný čas lámat si s tím hlavu.
"Byl byste tak laskav a upřesnil mi, v jaké zemi se prosím nacházím? Víte já…" Ale pročpak se mladíkův výraz tak změnil? Vlídná a usměvavá tvář se z ničeho nic změnila v téměř znechucenou grimasu. Zeptal jsem se snad na zdejší poměry nezdvořile?
"Hele seš sjetej nebo co?" odvětil mi mladík znechuceně a pokračoval dál, aniž by odpověděl na mou otázku. Nevím, co jsem udělal špatně. A ani nevím, co mi to vlastně odpověděl. Ale předpokládám, že název země to asi nebyl.
Nu co se dá dělat. Budu se ptát dál a třeba uspěji. Slečna támhle ve stínu na lavičce vypadá mile. A čte si knihu. To znamená, že je vzdělaná. Třeba mi pomůže.
"Drahá slečno, mohu vás na okamžik obtěžovat?" zeptal jsem se, jak nejmileji to jen šlo, jelikož si nepřeji opět někoho urazit.
"Samozřejmě. Co potřebujete?" odpověděla mi mile. A já jsem poprvé porozuměl jazyku této země, jelikož je velmi podobný jazyku mé domoviny.
"Prosím nezlobte se na mě, že se ptám, ale v jaké zemi se prosím nacházím?" zeptal jsem se velmi ostýchavě. Snad se dáma neurazí.
"Ale prosím vás. Proč bych se měla zlobit." odpověděla zvesela a odložila knihu na lavičku vedle sebe. Na titulní straně bylo napsáno: Postupy v psychiatrii I. Netuším, co by to mohlo znamenat.
"Jste v Čechách, v hlavním městě. V Praze." dokončila svoji odpověď a usmála se na mě. Po chvíli se ale usmívat přestala. Pravděpodobně kvůli výrazu, který se objevil na mé tváři.
"Jste v pořádku pane?" zeptala se opatrně.
"Ano, ano. Jsem v pořádku madam. Všechno je v pořádku." odpověděl jsem jako v mrákotách. Tak v Čechách. V Praze. Ale to přeci není možné. Co mám dělat? Dělá si ze mě snad legraci? A aby toho nebylo málo, i tato mladá slečna z kapsy u kalhot vytáhla onu placatou věc a začala prsty běhat po jejím povrchu.
"Slečno, prosím vás, co je to za prapodivné zařízení?" už to nemůžu vydržet. Musím vědět, k čemu to slouží.
"Toto?" natáhla ke mě ruku s plackou. "No to je přeci mobilní telefon."
Tak tedy mobilní telefon. Hned je mi to jasnější. Bože můj kam jsi mě to poslal? Slečna na mě starostlivě pohlédla.
"Pane, opravdu jste v pořádku?"
"Ano, ano. Děkuji za optání." najednou mi v mysli vytanulo jedno jediné možné vysvětlení. Tedy spíše nemožné. "Jsem v naprostém pořádku. Jen se obávám, že jsem se přemístil v čase. Jaký je prosím rok?"
S bezelstným úsměvem mi okamžitě odpověděla. "Je rok 2015. Ze kterého roku jste k nám přišel?"
Je to tedy pravda. Přemístil jsem se v čase.
"Z roku 935 prosím. Nevíte náhodou, jak bych se mohl dostat zpět?"
"Ale to víte, že ano. Jen zavolám jednomu svému příteli. Víte, on je totiž psychiatr. Víte, co to je za povolání?"
"Nevím." odpověděl jsem po pravdě.
"To je člověk, který pomáhá lidem ztraceným v čase. Vrátí vás zase zpět domů. Jen mu zavolám a on si vás vyzvedne." Je tak milá. A o cestování v čase se také zajímá. Četla přeci tu knihu Postupy v psychiatrii, než jsem ji vyrušil. Jenom pořád nechápu, co je to ten telefon a jak funguje. Ale to nevadí. Přítel této milé slečny mě vrátí zpět do mého času a nebudu si s tím muset dělat starosti. Ale je mi nějak smutno z mravů, které mají začít panovat v mé zemi za tisíc osmdesát let.

Nikola Jurčáková,
Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Zlín

Tradice versus pokrok, aneb uměl by svatý Václav s mobilním telefonem?

V současné době pokrok nad tradicemi dominuje. Obklopují nás nové a nové technologie, jejichž úkolem má být úleva pro člověka. Ze začátku tomu tak bylo. Automobily, počítače i mobilní telefony lidem ulehčily práci a ušetřily spoustu času. Mobilní telefon měl zprostředkovat komunikaci odkudkoliv kamkoli a počítač zjednodušení práce a informace o čemkoli. Teď však jsou tyto vymoženosti pouze zdokonalovány a přestávají plnit záměry, které s nimi měly chytré hlavy v minulosti.
Nejvíce se tento fakt projevuje na nejmladší generaci. Skoro každé druhé dítě předškolního věku vlastní mobilní telefon, každé třetí k tomu ještě počítač, nebo tablet. Děti využívají mobil nebo počítač hlavně ke hraní her. Rodiče jim sice touto koupí zajistí prestiž mezi vrstevníky, avšak ochudí je o mnoho dětských volnočasových aktivit, ale také o dorozumívací dovednosti, protože děti příliš nekomunikují.
Chtěl bych vám popsat nedávnou návštěvu přeskolenní rodiny ze Sulimova, vesničky vzdálené asi 25 kilometrů od Zlína. Přijíždíme jako vždy plně očekáváni, jak se na dědině sluší a patří. Přípravy tetičky Františky jsou v naší rodině již vyhlášené. Ačkoliv tetka dobře ví, že jezdíme sytí, v kuchyni je jídla pro čtyřčlennou rodinu na tři dny dopředu. Po chvíli přijíždí, spolu s Fanynčiným manželem Jožkou, i otcova sestra Jarmila. Po hodině procházky po pozemku, kde se chová a pěstuje obživa celé rodiny, usedáme ke stolu. Snad na jedinou vteřinku nevázne komunikace. Řeč je nejčastěji o mládí mého otce a tety, všemožnými historkami a zážitky se hovor jen hemží. V dětství trávili prázdniny v této vesnici. Vzpomněli třeba taky, že byl tehdy nejbližší telefon v Kroměříži. Je radost poslouchat, jak byli šťastní a spokojení, aniž by k tomu potřebovali mobilní telefon.
Já asi ve stáří tolik zážitků jako oni mít nebudu, ale také velice rád vzpomínám na svá raná léta. Jsem naštěstí právě zlomová generace, takže jsem s kamarády také sportoval až do tmy. Oni měli mládí plné radosti, pohybu a kamarádů. Já jsem si přišel také na své, ale mohl jsem už využívat i moderní techniku, vědět o okolním světě. A tak, když odjíždíme zpět do města, si kladu otázku "Měli ti dva lepší mládí než já?". Odpověď je asi taková. Ano i ne.

Patrik Jankovič,
Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Zlín

Tradice versus pokrok aneb uměl by sv. Václav s mobilním telefonem?

Dokážete si představit, že se ocitnete v desátém století a vše bude jinak, než jsme se učili v hodinách dějepisu? Já tedy moc ne, ale pokusím se vám popsat moji představu.
Jak je známo, svatý Václav byl českým knížetem, jenž byl vychován svou babičkou Ludmilou a zabit svým bratrem Boleslavem. Byl taktéž světcem, který je patronem Čech a Moravy a symbolem české státnosti. Ale světec z desátého století a mobilní telefon? To přece nejde dohromady.

Představte si, že jste Václavův poddaný a váš pán vám každé ráno pošle smsku se seznamem všeho, co by si přál k snídani, jaké šaty mu máte připravit a co máte v ten den udělat a zařídit. Zatímco by vylehával v posteli a telefonoval se svými známými, vy byste plnili položky v telefonním seznamu. Volali byste mu a textovali, ať už jde k obědu, ale on by pořád ležel v posteli, brouzdal na internetu a chatoval s přáteli. Před večeří by následoval stejný proces a večer opět až do doby, než by šel spát. A to by si ještě musel dát mobil přes noc na nabíječku, aby měl ráno plnou baterku a vše probíhalo stále dokola. Dokážete si představit takový den v životě moderního Václava?

Neumím si představit, jak by vypadal každodenní život svatého Václava, dokonce ani všední den obyčejných lidí. Rozhodně by naše historie byla jiná, byť by byla založena na moderní technologii již v desátém století. Jak by ale vypadal dnešní svět? Byli bychom tam, kde jsme, nebo už bychom tu dávno nebyli?

Pavlína Kovářová,
Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Zlín

TRADICE VERSUS POKROK ANEB UMĚL BY SV. VÁCLAV S MOBILNÍM TELEFONEM?

„Už máš staženou tu novou aplikaci?" vříská odhadem druháček usazený vedle mě
na sedačce v trolejbuse číslo 10 na svého vykuleného vrstevníka. Cítím, jak se mi krev vlévá do tváří a začínám vypadat jako pěkně zralé rajčátko. To ten pocit, že takovému drobnému usmrkánkovi pořídili mamka s taťkou mobil lepší, než mám já. Takže se budu modlit, aby se náhodou někdo nerozhodl, že se mnou zrovna nutně potřebuje hovořit. Mobil tak zůstane nadále ukrytý v kapse. Ano, můj mobil se mi vejde do kapsy. Neuvěřitelné.
Na druhou stranu jsem na vážkách, zda bych vůbec byla schopna takový výtvor ovládat. Dětičky s technickými zázraky vyrůstají a stávají se neoddělitelnou součástí jejich života. Mohla bych se pohoršovat nad trávením času mladší generace, nicméně k tomu nevidím nejmenší důvod. Jsem taky navyklá na nepřetržitý kontakt s přáteli na druhém konci planety a nemyslím si, že představuje má neznalost jízdních řádů zpaměti nějakou obrovskou překážku v mém vývoji.
Prarodiče často zbytečně sklouzávají k hodnocení chování svých vnoučat, poučují
a nostalgicky vzpomínají na svá věčně rozbitá kolena a natržená trička od přelézání plotu. Žádné zdlouhavé domluvy, stačilo cinknout na kamaráda a hned bylo o dobrodružství postaráno, zvládli to bez mobilů, žádné neexistovaly, ledacos se „prostě muselo risknout". Ráno je vzbudil obyčejný, uši drásající budík a sestře na tábor psali dopisy.
„A taky jsme to přežili" tluče mi do hlavy babička. Doba se však změnila a vznikly nové, uzpůsobené tradice. Vůbec nepochybuji, že jednou budu používat tu stejnou větu, až budu vysvětlovat vlastním vnoučatům, že do školy jsem jezdila v krabici na šesti kolech, které se říkalo autobus. Seděl v ní každé ráno nevrlý pán, který uměl krabici řídit, protože teleportace neexistovala.
Sv. Václav měl pravděpodobně odlišný způsob života, kterému bychom sotva byli schopni porozumět. Tradice jsou velmi krásné a neměli bychom na ně zapomínat, nicméně není přirozené bránit se vznikání nových a opomínat náš vlastní svět.

Veronika Blablová,
Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Zlín

Svatý Václav a mobilní telefon

Jako každý den si i dnes svatý Václav lámal hlavu s tím, co lidé, kteří kolem něj pořád proudí, mají v rukou. Pořád do těch věcí hleděli a ťukali, a on nechápal proč. A tak se rozhodl, že dnes v noci to zjistí. Když se setmělo, a z proudících houfů se staly skupinky, svatý Václav sesedl ze svého koně a rozhodl se porozhlédnout po těch divných věcičkách, co mají snad úplně všichni. Procházel se po náměstí a díval se do výloh, jestli snad svůj hledaný objekt nespatří. Ovšem ať se koukal, jak chtěl, nikde ho nenašel. Ale Václav se nevzdal a hledal dál. A jeho úsilí se mu vyplatilo. Do šera ulice zářilo bílé nakousnuté jablko, které si pamatoval z těch divných tenkých krabiček. „Ano!" zaradoval se Václav a spěchal za světlem. Vešel dovnitř a údivem oněměl. Ty krabičky byly všude.

Václav se zprvu jen rozhlížel. Chodil mezi stoly, které byly plny těch podlouhlých věcí, až u jedné se nacházela cedulka, na které stálo ‚iPhone 6 mobilní telefon'. „Mobilní telefon" usmál se Václav. Toto pojmenování se mu líbilo. Vzal tedy mobilní telefon do ruky, ale vůbec nevěděl, co s ním má dělat. Pokusil se do něj ťuknout, tak jak to dělali ostatní, ale nic se nedělo. Rozhlédl se a všiml si na stolku knížečky s nápisem ‚Návod'. „To je ono!" zaradoval se Václav a sáhl po knížce. Otevřel ji a začal číst.

Dozvěděl se spoustu nových a zajímavých informací. Třeba jak se mobilní telefon zapíná a vypíná, že k němu může připojit sluchátka, že se může spárovat s ostatními zařízeními nebo že se s jeho pomocí může připojit na internet. „Co je to internet?" divil se Václav.

V návodu se to nedozvěděl, ale zjistil, že pokud se chce připojit, musí zapnout wi-fi. Nažhavil tedy svůj mobilní telefon a zapnul si wi-fi. Pak klikl na vyhledávač a vyhledal si ‚internet'. Sice většinu z toho nepochopil, ale základní funkci zjistil.

„Jenže co teď?" řekl si Václav. Na internetu sice připojen byl, ale vůbec nic se nedělo. Nehýbaly se mu tam obrázky ani neukazovaly fotky, tak jak to viděl u ostatních. Jediné, co na něj koukalo z displeje, byl jakýsi barevný nápis ‚GOOGLE'. Ovšem jelikož měl svatý Václav dobrou paměť, vzpomněl si na jeden název. FACEBOOK. Opět tedy zadal tento pojem do vyhledávače. A našel to, co hledal.

Přesně toto si pamatoval z těch ostatních mobilů. Klikl na odkaz a najel na hlavní stránku. Hned se mu tam ukázala možnost přihlásit se a zaregistrovat. Klikl na ‚zaregistrovat se' a čekal, co se stane. Vyjel mu dotazník, který musel vyplnit a pak měl účet založený. Facebook ho seznámil se vším tím, co na něm může provádět. A zjistil i to, že si může přidat kamarády a rodinu.

Václav tedy neváhal a hned si přidal svou babičku Ludmilu, otce Vratislava, matku Drahomíru a dokonce i svého bratra Boleslava, kterému už za ta léta dávno odpustil. Hned si s nimi začal psát a byl nadmíru šťastný. Ale když mu neodpovídali, Václav se začal nudit. A když tak jednou narazil na jakousi hru zvanou ‚Subway Surfers' hned si ji stáhl. A okamžitě se do ní zamiloval. Od těch dob už se svatý Václav při tom celodenním sezení na Václavském náměstí nenudí, jelikož chatuje se svou rodinou a odpovídá na šťouchnutí od Boleslava nebo hraje Subway Surfers, ve kterém už má skóre 300 000.

Ludmila Hrachovcová,
Gymnázium Jana Opletala, Litovel

Jdeme s dobou

Doba jde dál a my jdeme s ní.
Kdybychom se měli zabývat stále pouze otázkami minulosti, náš vývoj by se zastavil.
Nové vynálezy posouvají náš život vždy o krok dál. Každá doba přinese něco svého. Když pravěcí lidé objevili oheň, naučili se ho používat. To stejné by se stalo, kdyby se na začátku desátého století vynalezl telefon. I Svatý Václav by se určitě naučil tento mobilní telefon používat.
Lidé neradi přijímají nové věci. Jsou zvyklí na zaběhlý systém. Vždy to chce čas. Lidé si musí zvyknout na přínosy nové doby.
Spíže a sklepy se zamění za lednice a mrazničky, nakupování v obchodech postupně měníme za internetové e-shopy, dopisy a telegramy za internetovou poštu a hraní na vojáky venku se mění na hraní na vojáky na počítači.
Lidé se mění. Kdybychom se zastavili, nemohli bychom poznávat nové věci, nová místa. Nikdy není dobré bránit se vývoji, je přirozený.
Když si na nové věci zvykneme, nedokážeme si už život bez nich představit. Místo moderních automobilů bychom se dopravovali pěkně po vlastních, při lepším v kočáru za koňským spřežením. Navštěvovali švadleny, obuvníky, řezníky, mlynáře, pekaře, truhláře… Nyní stačí zajít do nějakého velkého obchodního centra se supermarketem.
Navštěvovali bychom více knihovny, abychom měli co dělat v dlouhé zimní večery, nyní stačí zapnout čtečky, počítače a knihy si zobrazit online, to ale v tom lepším případě. Čtení už není tak oblíbenou činností jako dříve. Lidé si raději pustí televizi a sledují nějaký z nekonečných seriálů komerčních televizí. Nemohou si nechat ujít ani jeden díl Ulice a už vůbec ne Ordinace, Ale i to jde ruku v ruce s vývojem nás i doby.
Vývoj má světlé i stinné stránky.
Ty světlé zastupuje například zdravotnictví. Vědci vyvíjejí léky nebo léčebné procesy k onemocněním, na které dříve lidé umírali. Umožňuje kvalitnější život lidem s nějakým postižením nebo vrozenou vadou či hluší lidé, kteří opět slyší kvůli lékařským zákrokům a moderním naslouchátkům.
Naopak stinné stránky vývoje můžeme vidět každý den na ulici. Lidé trpící obezitou kvůli nedostatku pohybu a se špatnou životosprávou, shrbení lidé, kteří celé dny stráví u počítače a další…
Nechejme se překvapit, co dalšího nám doba přinese…

Štěpán Kratochvíl,
Gymnázium Jana Opletala, Litovel

Tradice versus pokrok aneb Uměl by sv. Václav s mobilním telefonem?

Člověk by občas potřeboval zastavit svůj hon kupředu, pořádně se ohlédnout a místo víry v budoucnost se inspirovat minulostí. Poté by si jistě povšiml jedinečných osobností a jejich životů, které by mu mohly pomoct jeho nezastavitelný úprk alespoň zpomalit:
Zřím lidoopa. Běží za mamutem. Tento poloopičák nemá zdání, že jeho kořist se řadí mezi živočichy, strunatce, obratlovce, savce, nebo dokonce chobotnatce. Rovněž netuší, kolik je zrovna hodin, jak vypadá země z vesmíru nebo o jak moc lépe se spí v měkkých peřinách oproti studené jeskyni. Zná toho tak málo, a přesto dokáže bezstarostně dlít někde v pustině se svou tlupou a honit se za mamuty, o nichž vůbec neví, jak brzy již vymřou. Tento napůl člověk si je přesto naprosto jist, jak žít: ví, že s východem slunce (ač smýšlí o slunci jako o přírodním bohu, i když je to mimozemšťan, již brzy se chystající přiletět a změnit dějiny) se vstává a se západem chodí spát, které rostliny a zvěř smí pozřít a jak, zná rovněž způsoby obětování bohům (mimozemšťanům) a cítí povinnost starat se o své děti, družku (tímto označením si nejsem vůbec jistá) i ostatní členy tlupy. Náš evoluční předchůdce tráví život v jistotě, že to, co dělá, je správné. I když mu dny stereotypně splývají a on je absolutním protikladem cílevědomého člověka (poločlověka), nikdy nebude mít strach z hrozícího přehřátí planety nebo pomatených politiků. A tak bude žít šťastně uprostřed dokonale nezničené přírody (z níž si vždy vezme jen tolik, kolik potřebuje) bez sebemenšího uvažování, jaká chemická reakce proběhne, když se vyčůrá do potoka.

Zřím filozofa. Není nijak známý, i když to ve své době nebyl asi žádný filozof. Myslitel, seznámen s mnoha teoriemi ze všech existujících oborů vědy, žije ve starověkém Řecku a zrovna přemýšlí - jako obvykle - nad problémy lidstva (a občas se jeho mysl zatoulá k životu na planetě, kde zelené kozy hopkají po fialových mracích). Tehdejší obliba válek mu činí život těžkým, na druhou stranu existence vědy, amfiteátru či olympijských her jej zpestřuje o rozradostňuje. Přesto i v jeho životě hraje nejdůležitější roli bůh, přesněji řečeno celý kult bohů. To jest důkazem, že lidé si stále ještě mnoho věcí nedokáží odůvodnit racionálně: nesmýšlí sice o slunci jako o bohu, ale za jeho stvořitele jej (je) stále pokládají. Filozof ale vůbec nepřemýšlí, jaké zvíře by měl bohům obětovat (i když zelená koza z fialového mraku by byla originálně pestrobarevným řešením); bádá, jak postavit stejně promyšlený systém městské stoky, jaký postavili Etruskové Římanům (kteří si je za to násilím podmanili), aby Řekové už konečně nemuseli močit do řeky (nebo kam to vlastně močili) „jako v pravěku". Na vymýšlení strategií či vynálezů ale potřebuje obyčejný člověk velmi dlouhou dobu, a tak se myslitel zvedá a odchází do divadla, kde se mu u Plautovy komedie mysl opět vrací k fialové obloze se zelenými objekty. Teorii splaškového systému odkládá „na neurčito". Ve středověku jsou tedy lidé mnohem chytřejší, s příchodem prvních, elementárních vynálezů však také pohodlnější, a ona prvotní jistota sebe sama, krása nejprostšího bytí a život bez přehnaných cílů postupně vyprchává. Jedna otázka přesto stále zůstává nevyřčena: Co se stalo s lidskými pravěkými minimozky, že je dokázali tak mocně využít k vymýšlení teorií a budování staveb větších než obrovských? Má domněnka je neobjektivní, jelikož neznám dostatek informací, a zřejmě by mnohé pobouřila. Konec konců většina přírodních vědců návštěvu země mimozemskými bytostmi v době starověku stejně popírá.

Zřím Rudolfa II. Ach, ten blázen! Počátkem středověku zřejmě ustaly návštěvy z okolních planet, jelikož všichni lidé téměř z roku na rok hloupnou, chudnou, stonají a je jim jedno, že smrdí a mají vši. Každý vidí jen boha, svou jedinou naději v útrapném bytí. Bůh je zkrátka trend: jako když se procházíte po náměstí a Rozzlobení ptáci se na vás zlobí z triček, zubních past, oplatků i pouzder. Rudolf II. se tedy pokouší lidstvo „napravit", ukázat jim, že kouzla nejsou v nebesech, nýbrž v - omlouvám se Flamelovým fandům - šutrech. Neboť alchymie dokáže vytvořit zlato opravdu z čehokoli, i z ničeho, až na to, že nikdy nevznikne zlato a vždycky vznikne nic. A lidé věří. Ti, kteří nevěří, se modlí. Středověk je velké temno plné falešného zlata, moru a vší v hlavě Rudolfově is poustě jiných. Člověk stále pracuje, střílí po něm ve válce, shromažďuje peníze jako poplatky za hříchy nebo se směje těm, kteří už tlí v jámách. Nelze soudit, zda je středověký člověk šťastný či ne. Lze však říci, že se určitě cítí: vyčerpaně, nemocně, ušpiněně, sám, hladově, zničeně, slabě, nervózně, úzkostlivě, nejistě, bídně, podvedeně,… Příčina jeho pocitů je zřejmá: čeká na návrat mimozemských. Čeká, až se opět vrátí na zemi a vybudují nový, skvostný svět.

Zřím… Já nevím koho, zkrátka nějakého „týpka", kterého jsem ráno viděla jít po ulici. Náš současník. Hluboko v uších, téměř přilepené na bubínky, má sluchátka. Ty jsou propojeny s mobilem, po mnoha pádech s pavučinou malých sklíček místo skla, ale když jde týpek po ulici, stejně do mobilu zírá, jako by v roztříštěné obrazovce mohl spatřit odraz svého účesu, jenž si neustále kontroluje (jestli je „kartáč vykartáčovaný"). Ovšemže mobil není nejdůležitější technologií novověku: počínaje renesancí (česky návrat k antice, tj. návrat mimozemšťanů) lidé vymysleli kdeco: od parního stroje po česnekovač, jen aby si ulehčili práci. Samozřejmě je úžasné, jak se člověk snaží právě pomocí technologií objevit lék na rakovinu nebo AIDS. Za stejně úžasnou ale pokládám absolutní absenci (dle kronik a záznamů) těchto nemocí třeba ve starověku. Snažíme se zahnat nemoci, které jsme si sami přivolali evolucí tak rychlou, až z ní byla málem revoluce. 50 % Čechů odehnalo boha, jelikož si myslíme, že téměř všemu nevysvětlitelnému lze přisoudit nějaké racionální řešení, které bůh nenabízí. Nyní jsem si jistá, že pocity člověka charakterizuji výstižně: je ztracen. Ztracen mezi tím, co sám stvořil, zoufale hledajíc, nevěda co, a i kdyby to věděl, stejně to nenajde: ona dokonalá příroda vymřela s koncem pravěku. Uspěchaný, přesto nekonečně bloumající: žene se za cíli tak bezvýznamnými, že po jejich dosažení stejně vše ztrácí původní význam.

Nyní provedeme experiment: Poslouží nám dva modely (což je v tomto případě člověk dnešní - homo sapiens sapiens a snad ještě jednou sapiens - a poločlověk - snad Australopithécus nebo zručný homo - oba s ideálními vlastnostmi i vzhledem patřícím k onomu historickému období), jejichž časoprostory zaměníme. Po chvíli usilovného pozorování si lze všimnout patrných změn chování u obou modelů: dokonalý poločlověk se stává nejprve zmateným, později vystrašeným a rozčileným: pobíhá po studentském pokoji s mobilem v ruce, nyní již rozdrceném napadrť, snaží se jím vydloubat díru do zdi a volá svou družku (neboli jeho opičí paní). Později propadá záchvatům úzkosti a schoulený v rohu lapá po dechu, trhaje z nervozity učebnice němčiny. Model současného člověka, týpek z dnešního rána, zažívá vrchol blaženosti: nejprve je rovněž překvapený, později však odhazuje všechny Maturity v kostce i s kravatou, kdysi pečlivě uvázanou na krku za účelem zapůsobit na maturitní komisi, vybíhá z jeskyně, téměř se nechává zašlápnout mamutem, načež nasává ryze čistý vzduch a válí se v trávě, u čehož se hlasitě směje. Později se dokonce odhodlá použít potoka jako záchodu, z čehož má radost jako starý děda, když najde zuby. Chování onoho studenta, který se zrovna chystal odmaturovat, působí sice jako úpadek do šoku nebo projev vyčerpání z úmorného učení. Avšak není tomu tak, onen člověk se z přírody zkrátka čistě, nevinně raduje.

Pokud za důležité vývojové milníky lidstva opravdu odpovídají mimozemšťané, pak se zřejmě vážně snažili nám žití zpestřit, ale také pozvednout lidské myšlení. Pravda bohužel zůstává stále stejná: čím více lidstvo dostalo, tím více toho chtělo, a když mu poté bylo něco sebráno, neslo to velmi těžce. Z toho vyplývá, že pokud by nic nedostávalo, nic by nepostrádalo, takže nejlépe bylo člověku opravdu v neposkvrněném pravěku, kdy nic neuměl a nic neznal, jelikož - jak jsme si povšimli v experimentu - mobilu užil místo pazourku. Samozřejmě ani já, kritik moderních vymožeností, si nedokážu představit, že by opět nastalo období temna (pro lidskou inteligenci nejhrůznější období, jelikož vše, co vědělo, mu bylo vzato, a tak počalo hledat racionalitu v iracionalitě - tedy v bohu). Všichni by byli hloupí a nechápaví, kárali by mne, že beru jméno boží nadarmo, do věcí dnešních by bylo nemožno je, kvůli jejich natvrdlosti a neschopnosti naučit se něco nového, zasvětit (pokud by nebyli mimozemšťan, který je technologicky vyspělejší než obyvatel země) a navíc by nebylo tématu, kterého by se dalo využít pro sepsání kritické slohové práce. Ale občas si odvázat kravatu plnou stresu, spěchu a nejistoty a vyválet se na louce, třeba si u toho i zničit mobilní telefon, to by měl dodržovat každý člověk, který je člověkem, stejně jako je žid či muslim muslimem či židem, když drží Šábes či Ramadán. Jelikož dle Aristotela krysa znamená seno a seno krysu. Člověk je tedy buď totožný se sladkými bonbonky, smrduté bahno s člověkem, nebo člověk právě s loukou, se kterou tak touží splynout a zmizet na chvíli v její vysoké trávě, což platí stejně v pravěku jako v současnosti.

Ivana Vondrušková,
Gymnázium Jeseník

Tradice versus pokrok aneb uměl by sv. Václav s mobilním telefonem?

Na úvod jeden příklad z „praxe:" O prázdninách jsem byla svědkem zajímavé situace. Sedla jsem si se zmrzlinou na lavičku u řeky a pozorovala, jak ten svět kolem vypadá. A co nevidím? Kousek ode mne se na sluncem zalitý trávník posadil zamilovaný pár, ale místo toho, aby si povídali a věnovali se jeden druhému, vytáhl každý svůj chytrý telefon a všímal si výhradně své milované technické hračky. Takové příhody vedou člověka k zamyšlení. K zamyšlení nad tím, jestli pokrok není svým způsobem nebezpečný.
Na jednu stranu nám různé nové objevy na poli vědy a techniky pomáhají a je nám jich třeba, to nemůžu popřít. Největším přínosem je bezpochyby rozvoj medicíny. Dokážeme vyléčit nemoci, se kterými se dříve lidé potýkali na hraně života a smrti. Některé choroby se nám dokonce podařilo zcela vymýtit díky prevenci a lepší hygieně. To je, dle mého názoru, největší přínos pokroku. Nemůžu opomenout ani důležitou roli dopravních prostředků, počítačů a telefonů, které nám usnadňují práci a šetří náš drahocenný čas. A nyní my dovolte jednu řečnickou otázku: Využijeme ušetřený čas k něčemu smysluplnému? Třeba k tomu, jít na procházku a všímat si krás světa, přečíst si knihu, zažít něco nového s přáteli. Nebo se budeme nudit a se uchýlíme zpět k našim zábavným elektronickým společníkům?
Podle mě není nebezpečný pokrok sám o sobě jako spíš nadužívání jeho výdobytků. Díky internetu jsme neustále v kontaktu s přáteli. Díky televizi máme program na dlouhé zimní večery. Díky počítačovým hrám se děti nenudí. Ale kam se poděl obyčejný mezilidský kontakt? Myslím, že kouzlo minulosti spočívá v tom, že lidé trávili víc času společně. Večer poseděli u jednoho stolu a vyprávěli si příběhy a vtipy. Děti šly ven, stavěly si domečky v lese a umazaly se od bláta. Když si někdo chtěl popovídat s přáteli, zašel s nimi do kavárny nebo do hospody „na jedno." Neříkám, že se to dnes už neděje, ale je to omezováno, kvůli přílišnému užívání moderních hračiček.
Takže závěr: Ano, díky pokroku jsme schopni vyřešit čím dál tím více problému, ale současně s tím nám vzniká stejné množství jiných problémů, které třeba takový svatý Václav řešit nemusel. Ale bylo tomu tak vždy. Vždy se dalo najít pro i proti. Každé století mělo svůj velký otazník.

Kateřina Žáková,
Gymnázium Jeseník

Važme si moudra našich předků

Pro každého z nás představuje pojem tradice zcela jiný význam. Pro někoho to může být oslava dožínek pro jiného zůstat online. Pocházím z Jeseníků, kde se vše kolem na první pohled může zdát, že jsou zde udržovány tradice. Opak je pravdou, u nás vcelku žádné zvyky téměř neexistují. A pokud ano jsou spjaty s moderní technologií. Zdá se tedy, že tradice jdou tedy ruku v ruce s koloběhem světa. Ale bylo tomu tak vždy? Nyní moderní svět zatlačuje do pozadí staré zvyky jednotlivých národů. Je naprosto obvyklé cestovat letadlem jen několik hodin a octnout se například na Kanárských Ostrovech.
Já osobně se tedy domnívám, že jednotlivé národy mají své ideály, každý jinak uctívá tradice, nelze si tedy mylně myslet, že jsme všichni naprosto stejní a pokoušet se sbližovat s národy, které jsou od nás natolik odlišné, že zkrátka nelze najít společnou řeč. Právě proto jsme rozdílní, aby každý z nás mohl být jedinečný. Kdybychom všichni mysleli a vypadali stejně svět by se stal jednotvárným. Ale na druhé straně, kde bychom byli bez pokroku? Pokrok nelze zastavit, někdy si myslíme, že doba neustále v každém momentu pokračuje dopředu, bez ohledu na minulost. Moderní svět nám přináší, jak starosti, tak i radosti. Například, kdyby lidstvo nenapadlo zpracovávat uran, neměli bychom jaderné elektrárny, ale také by nebyli tak nebezpečné jaderné zbraně. Já osobně nechci nepřemýšlet nad tím, zda jsou nové objevy ku prospěchu lidstva, nebo zda nás ještě více ohrozí.
V období letních prázdnin jsem se na malý okamžik stala součástí zvyků. Bylo to v Rožnově pod Radhoštěm ve Valašském muzeu v přírodě. Měla jsem možnost nejen shlédnout díla předků, ale také účastnit se jako divák Rožnovských slavností k devadesátému výročí otevření. Ten pocit, když jsem mohla jít vedle babičky v kroji z Hrozénku byl naprosto jedinečný, člověk si až tam uvědomí, že je součástí lidských kořenů. Vidět tanečníky v krojích, kteří se bojí jen se posadit, aby se kroj předávaný z generace na generaci nepoškodil, bych přála každému. Mile mě překvapilo, že součástí tanečníků byla převážně má generace. Pomyslela jsem si: „alespoň někdo nesedí za počítačem a snaží se rozdávat radost a tradice".
Já nesdílím pocity mé generace, která prohlašuje, že je nejdůležitější na světě zůstat online na facebooku. Pokud budou takto uvažovat i nadále, nikdy nepochopí pravý svět a budou žít jen v tom světě virtuálním. Žiji na vesnici a srovnám-li život u nás a ve městě, napadá mě hned několik velkých mínusů. Ve městě se jedinou tradicí stalo navštěvovat v každé volné chvíli obchodní domy a večer chodit na diskotéky. Měšťáci si myslí, že všechny potraviny pocházejí z velkoobchodního domu, že je nejspíše vyrobil stroj. Ale my na vesnici dobře víme, odkud se všechno bere, nikdy nic nepadá z nebe a nikdy Vám nikdo nic nedá zadarmo. Vše se musíte naučit a to tak, aby jste se stali soběstačnými a jediný od koho se má generace může mít, co naučit jsou starší generace, které mnoho zažili a ještě více vzpomínají.

Pavlína Grossová
Gymnázium Jeseník

Zvláštní, jak ta doba postoupila

Večer, když nemůžu spát, koukám na zdi, jak se o ně otiskne stín předmětů, které ozařují světla aut projíždějících kolem našeho domu nebo světla pouličních lamp tam venku na ulici. Lomoz kol svištících po silnici. Přijde SMS zpráva a rázem tady bliká další světýlko, hlásící, že si někdo chce povídat. Někdo, kdo tady není fyzicky, ale pomocí dat vířících vzduchem si přece jen můžeme spolu pokecat. Zvláštní, jak ta doba postoupila. Ještě před takovými třiceti lety měla jen jedna nebo dvě rodiny ve vesnici pevnou linku, mobilní telefony existovaly- v malé míře a zdaleka ne v dnešní podobě. Dnes je vlastníkem mobilního telefonu téměř každý, někdo jich vlastní dokonce i více a za život jich vystřídá hned několik. Mají funkce a vlastnosti, o kterých by si mohl vynálezce mobilního telefonu jen zdát. Takhle je to s většinou vynálezů. Objev kola, panečku, to bylo něco! Život poznatelně usnadnilo. Od vozů užívaných rolníky a taženými dobytkem po kočár tažený koňmi, jízdní kola, automobily…
Jaké by to bylo z dnešní doby skočit o pár století zpátky? Byli bychom schopni si zvyknout? Když náš život byl u snadněn do takové míry, že i většinu práce za nás udělá stroj, do doby, kdy i zábavu a volný čas vyplňují mechanické věcičky? Narodili jsme se do nějaké doby, vyrůstáme v ní a jsme zvyklí na to, co nám nabízí. Nemyslím si, že kdybych se ocitla najednou dejme tomu ve středověku, že bych byla schopna skousnout fakt, že tam hygiena byla téměř na nule, zdravotnictví je založené na pouštění žilou a experimentech a (z pohledu moderního člověka) šarlatánství. V dnešní době už jsou vědci schopni pěstovat umělé orgány, nutí bakterie, aby produkovaly životu potřebné hormony, co se hygieny týká, máte širokou škálu různých přípravků, od šamponů pro suché a lámavé vlasy, po Domestos, který vyhlásí válku bakteriím ve vaší toaletě. Naopak, kdyby se někdo z té doby dostal do té naší, myslím, že by si zvykl a rád. Ostatně zvyknout se dá na všechno. Když si pořídíte pro vás novou věc, taky se s ní musíte „seznámit" než si na ni zvyknete. Většinou, když se objeví nějaký převratný vynález nebo nápad, zaujmeme zprvu skeptický postoj. Je to přirozené, nové věci vyvolávají nedůvěru, stejně jako noví lidé či nové prostředí. Těžko se zbavuje starého a přijímá se nové. Ale změna je zákon existence. Kdyby ne, nehnuli bychom se kupředu. Nebyli bychom tam, kde jsme teď. Jistě, pokrok nemusí nutně znamenat pokrok k lepšímu, některé věci jsou horší oproti minulosti, ale zase je to vyrovnáno tím dobrým, co pokrok přinesl. Nejde jen o techniku, jde i o myšlení a postoje k sociálním otázkám. I ty se mění a ve větší míře kupředu. Například v minulém století byla vyhlášena rovnoprávnost mezi lidskými rasami, sice to trvalo dost dlouho, než se tak stalo, ale dočkali jsme se. I to je pro mne pokrok. Rasizmus, co si budeme, byl většinová záležitost a snižování jedné rasy před druhou bylo „ normální" (když to nazvu hnusně, ale bylo to tak). Dnes je to tabu. Tak mne napadá, že pro vlastně každou větší změnu jsou potřeba velké osobnosti, nějaký hybatel, který události uvede do pochodu. James Watt vytvořil století páry, Rosa Parksová se vzepřela pravidlům a byla to ona, kdo se stal symbolem boje o rovnoprávnost lidských ras v Americe, v tom negativním smyslu se hybatelem stal Ludvík XVI., který svými reformami a marnivostí vyvolal proti sobě vzpouru a tím také Velkou francouzskou revoluci, Adolf Hitler započal druhou světovou válku, která změnila mnohé. Ať už dobré nebo špatné změny to jsou, patří k lidstvu a napomáhaly ve vývoji. Měnily svou dobu a chystali půdu pro dobu novou. Tradiční hodnoty byly a jsou měněny každým dnem v malé či větší míře. Dějí se ve společnosti, ve světě a i v nás samotných. Pokrok nejde zastavit, je to, jako byste se snažili zabránit dítěti v růstu. Lpět na tradicích je také hloupost, protože to ony nás brzdí v „růstu". Neříkám, že všechny jsou špatné, stejně tak ne každý pokrok je dobrý, ale pohyb kupředu, jak už jsem řekla, je nutný. Jistě, nese to sebou někdy strach z neznáma nebo z budoucnosti, ale to k tomu patří. Bránit se změnám ze strachu je hloupost, protože to jen ničí příležitosti, které nám jsou nabízeny. Kolik cest jsme si tímto strachem uzavřeli a kolik jsme si jich otevřeli zvědavostí. Tak tedy raději cítit zvědavost z nových věcí, než pociťovat strach z možností, těšit se ze změn k lepšímu a nezavrhovat změny k horšímu, protože i chyby nás učí a jsou ukazateli nás samotných. Vždycky je čas na změnu, ale vrátit se nejde, konec konců- nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Čas a pokrok nezastavíš.

Vendula Barabášová,
Gymnázium Jeseník

Sv. Václav hipsterem

„Necháš se přetáhnout pomlázkou a konec debaty!"
„Je to barbarský a ty vajíčka jsou navíc strašně kýčo..,"
„Ty. Pomlázka. Konec!"
… ano. Takhle nějak může vypadat jedna z našich českých tradic. Taky je tu samozřejmě naše milované každoroční baštění šupináče na důkaz připomenutí si narození přes dva tisíce let mrtvého Žida, no a samozřejmě nesmíme zapomínat na to, že jednou za rok sesmolíme kytičku a zapálíme na hřbitově svíčku. Nemůžu opomenout ani na baštění paštik a řízků v Jugošce, braní si šampónů zadarmo pokaždé domů a nikdy nezapomínat na pivo. Snad bych se tu mohla rozepsat i o slivovici, ale připadá mi to nevhodné (na rozdíl od nazývání Ježíše přes dva tisíce let mrtvým Židem). Jsem přece hodné děvče nebo to minimálně relativně úspěšně předstírám, takže nám samozřejmě můžu dělat dobré jméno.
Jenže to asi stejně za několik okamžiků začnu hanobit, protože naprosto miluji analyzování úplně všeho. To je při změnu moje tradice. Děda zase chodí každou neděli na oběd, brácha přijíždí každé dva týdny, zimní prázdniny trávím s kamarádkou na horách, zkrátka a dobře tradice všude, kam se podívám. Nechápu proč a osobně považuju tradice za něco, čím nám starší vtloukají do hlavy, že nic neumíme a jako chameleoni měníme svůj styl. Navíc „Má to tradici" je mnou nenáviděný argument, protože třeba před deseti lety tu ta tradice nebyla, někdo se tak prostě rozhodl.
Tradice sice můžou být naprosto hloupá věc, které se lidé drží zuby nehty (mnohdy jen z nostalgie, bez nějakého logičtějšího důvodu), ale na druhou stranu je v tom něco skutečně pěkného. Mám na mysli ty drobnosti jako třeba káva po obědě, sobotní procházky, pondělní zakopávání o papuče -prostě idylka. Je ale dost možné, že to tak připadá je mně, protože jsem fakt divná. Kdybych nebyla divná, píšu do soutěže o tablet a tak. Teda on by mi k ničemu nebyl, ale bylo by fajn ho mít. Mohla bych dávat na insta fotky toho, co jsem podnikala o víkendu. Taky moje tradice.
Taky je to dost pokrok od psaní emailů. Celkově je pokrok dost dobrá věc. Pochopte, sto let zpátky to možná mohlo vypadat na tom světě celkem romanticky a všechno bylo jaksi lehčí, ale voňavý toaletní papír je voňavý toaletní papír. Taky se hodí další věci, jako třeba to, že si můžu v klidu chodit po ulici v šortkách a že není divný říkat vtipy o naprosto všem, i když jsou kontroverzní. Super je, že to většině lidí nevadí, nebo je jim to přímo u regio glutealis.
Celkově jsou lidi takoví jinačí. Zajímají nás prostě o dost rozdílnější věci. Snad za to může ten voňavý toaleťák. V každém případě za to může právě ten pokrok. Všechno se prostě mění, tradice upadají a vytváří se nové. Tak nějak přemýšlím nad tím, proč takové spoustě lidí přerušování tradic vadí. Snad milují ten stereotyp či co. To já rozhodně ne. Nechápejte to tak, že mi většina tradic vadí, tak to není. Já jen, že se za nimi všichni tak ženou, že o nich naprosto přestávají přemýšlet. Pak přijde pokrok, prozření a pád spojený s neustálými zhrozenými pohledy okolí. Ano, zase narážím na to, jak lidi koukají, když chcete slavit Halloween. Pardon, ale je to keltský svátek, takže jestli se někdo chce ohánět tradicí, on ji tady má.
Škoda, že tyhle dvě věci nejdou ruku v ruce častěji. Mně by se to líbilo. Kolik lidí má selfie se svým dědou? Navíc by bylo bezva naplno pokroku využívat, jenže nám v tom tradice mnohdy brání. Nevěsty nemají barevné šaty, koledy se nezpívají v červnu, a cukroví se peče jen o Vánocích. Ale proč? Proč to všechno? Proč nikdy nemůže nastat kompromis? Všichni říkají, že jsem až moc tolerantní a nejraději bych ze všeho měla Babylonskou věž. Já jim na to odpovím, že je to blbost, protože jsem agnostik. Jen tvrdím, že tu možnost je, ale musíme se zbavit okovů konzervativního života.
Vždycky jsem se děsně bavila myšlenkou toho, že si lidi v minulosti připadali děsně pokrokoví a že si my myslíme totéž, jenže za dvě stě let to bude nesmysl. Chtěla bych vědět, jestli budu na stará kolena vzpomínat na to, jak pořád padal Snapchat, jak se jedlo všechno jen RAW, jak všichni koukali na Upíří deníky, jak se všichni učili twerkovat a na to, jak jsme my byli přece ta nejlepší generace, a že svět už není to, co býval. Víte, svět je tu už dost dlouho, takže je logický, že se všechno pořád mění a posouvá. Vždycky se hýbeme dopředu. Sice škobrtáme, občas si zdřímneme a někdy se jen bezradně motáme v kolečku, ale nakonec se stejně budeme muset pohnout dál. Je to v lidské povaze. Jenže nikdo si tohle neuvědomuje. Mladší je z nějakého důvodu horší a my nevíme nic. Bylo to tak vždycky? Myslím jako dál v minulosti, třeba za Svatého Václava. Minimálně je to vtipná myšlenka.
Tak nějak přemýšlím, jak by na to všechno tady Venca reagoval (ano, už zase nerážím na voňavý toaletní papír). Minimálně by mu všechno přišlo fakt divné. Bylo vůbec tehdy možné nosit bikiny? Asi ne. Dost na fekální hmotu by byl i fakt, že by mluvil strašně vadně, takže by s ním nikdy nikdo nechtěl nikam jít. Na druhou stranu by ho asi měli hodně rádi hipsteři. Určitě četl pořádně oldskůlovou literaturu no a ten vous mluví sám za sebe. Ještě aby se naučil nosit raben brýle a jíst kyselé okurky. Tak jako tak myslím, že hluboké citáty u černobílých fotek by postoval určitě.
Všeobecně by měl ale asi i s tím telefonem solidní problém. Minimálně by ho označil za díl Satanovo, což bylo v jeho časech urážkou. Já osobně bych to brala jako kompliment, protože Satan evidentně ví, jak si pořádně užít života. Ale pojďme zpátky k hipsterské verzi Svatého Václava! Osobně si myslím, že by jej spíše chtěl prodat za kus nějaké země. Třeba za Bavorsko, protože je to tam moc pěkné a tohle je v jeho očích určitě úžasná kouzelná krabička. Možná by se v něm mohlo probudit vnitřní dítě a on by využil funkce talk back, aby mu četla pohádky.
Tolik k tématu tradice versus pokrok. Myslím si, že je to vyčerpávající, přinejmenším proto, že mi není šedesát a nemůžu posoudit rozdíly mezi pokrokem a tradicemi. Zkuste se zeptat za 40 let.

Ela Filoušová,
Gymnázium Jiřího Wolkera

Jak se zúčastnit?
Soutěž pořádá vydavatelství regionálních Deníků VLTAVA-LABE-PRESS ve spolupráci Ústředním školním inspektorem.
Literární klání se bude konat po dobu dvou měsíců – října, listopadu, ve třech kolech.
Pro každé kolo vyhlásíme speciální téma pro studentské práce. Příspěvky bude hodnotit odborná porota složená z novinářů, spisovatelů a významných regionálních osobností.
Vítězové každého kola obdrží tablet.
Absolutní vítěz získá poznávací zájezd.

Přihlášené práce bude vydavatelství publikovat na webu i v novinách.Nejlepší příspěvky a vítěznou školu ocení i Ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal.
Studenti si mohou zvolit libovolný literární žánr od reportáže, úvahy či rozhovoru až po vyprávění, příběh nebo anketu.
Forma textů: max. 2 strany A4 ve formátu Word (doc. nebo docx) a běžném typu písma. Práce do soutěže elektronicky zasílat na lucie.hubackova@denik.cz
Soutěž se řídí pravidly Deníku

Soutež podporují

Papcel Fortex

Lázně KostelecGolf Club Kostelec

Gymnázium Zlín Lesní čtvrťGreat Reality

DavonAustin Powder

Auto Kubíček Logo

populo-logo Město Otrokovice

SUB logo Ton logo

logo-bernhardt Baltaci

Unicars.cz SPŠS Valašské Meziříčí

Renovace dveří a zárubní Jakubec

TEXTIL Jaroslav Vlčnovský

Autor: Redakce

1.10.2015
SDÍLEJ:
Ilustrační foto

Supervýhodná nabídka? Pět tipů, jak nenaletět při zhodnocování peněz

Několik desítek fanoušků se kvůli problémům se vstupenky dostalo na tribuny Androva stadionu až za stavu 3:0. Takto vypadalo situace u jedné z pokladen přibližně pět minut před výkopem utkání.
11

Fronty na Sigmě zaskočily pořadatele a zlobily fanoušky. Nestihli góly

Setkání křesťanské mládeže přilákalo do Olomouce přes 8 tisíc lidí

Olomouc minulý týden zaplnili mladí křesťané z celé republiky.

Fotbal tady konečně začíná dýchat, radoval se Jílek a chválil diváky

Takový úvod zápasu, jaký předvedli olomoučtí fotbalisté, nezažila nejvyšší česká fotbalová soutěž 18 let!

Nad Olomouckem budou burácet stíhačky i americké bombardéry

Mezinárodní cvičení Ample Strike 2017, při němž zaburácí na obloze tuzemské i zahraniční letouny a bitevníky, zaznamenají obyvatelé Libavé a okolí, kde je vytyčen jeden z operačních prostorů.

Naštvaný fanoušek rozbil v Olomouci okno bytu, pak se majitelce omlouval

Jediný incident musela řešit policie v souvislosti s bezpečnostním opatřením kvůli nedělnímu fotbalovému utkání mezi Sigmou Olomouc a Zbrojovkou Brno.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení