Valašští rockeři STRAM slaví dvacátiny a nadělili si desku

Deska, kterou skupina dokončila začátkem jara, obsahuje zcela nové skladby, ale došlo i na několik už téměř zapomenutých songů, které STRAM dosud nikdy na veřejnosti nehrál.

Muzikanti s několika měsíčním odstupem tvrdí, že dnes by něco nahráli určitě jinak, ale něco takového obvykle říká každý dobrý autor. K rozhovoru jsem si pozval frontmana skupiny Jiřího Pirníka a kytaristu Michala Mikulenku, kteří jsou zároveň autory většiny skladeb.

Uběhly dva měsíce od křtu vašeho CD, které jste vydali po dlouhých osmi letech odmlky. Jaké jsou ohlasy? Cítíte to jako doping pro novou tvorbu nebo dokonce nějaký výrazový posun kapely?
Michal Mikulenka (dále jen M. M.):Určitě nás to nakoplo. Ale před koncem natáčení jsem byl hodně rozpačitý a nejen já. Některé skladby totiž vyzněly úplně jinak, než jsme si představovali. Přitom bylo jasné, že už není čas něco měnit. Kupodivu kladné ohlasy zatím jednoznačně převažují, a tak sami pomalu začínáme věřit, že to asi nebude tak špatné.
Jiří Pirník (dále jen J. P.):Je to určitě velká vzpruha pro celou kapelu, že se nám po dlouhé době, i přes různé potíže, podařilo tu káru s názvem Tajemství dotáhnout až do cíle. Co se týká další tvorby, tak například už i já sám kutím nějaké nové textíky.
Nějaký posun tady určitě je, protože stále více zařazujeme do play listu naše autorské věci a lidi je docela berou. Což je opravdu super.

Máte osmiletý tvůrčí dluh. Už jste probírali v kapele vydání dalšího CD?
M. M.:Říkali jsme si, že bychom ten interval měli zkrátit minimálně na polovinu. Nebo nejlépe na čtvrtinu. Myslím, že už jsme zodpovědnější, a když jde do tuhého, umíme zabrat. Jen se musíme naučit pracovat víc systematicky a nenechávat všechno na poslední chvíli. Deska Tajemství vznikala v ohromném presu. Pořád bylo dost času a nakonec jsme se z toho mohli zbláznit. Doma mi pak CD leželo čtrnáct dnů, než jsem našel odvahu si ho poprvé pustit.

Na albu Tajemství jste představili spolupráci se skupinou Dareband především společnou nahrávkou jejich skladby Makyta. Lákala by vás i v budoucnu podobná spolupráce? Mohli bychom se dočkat dalších experimentů s alternativními hudebními styly?
J. P.:Tuto otázku jsem slyšel už několikrát. Samozřejmě se tomu nebráníme. Je to takové koření, které k nám snad už tak nějak patří.
M. M.:Makyta je trochu srdeční záležitost. Pohled na horu Makytu mě totiž provází od dětství. Vidím ji přímo z okna našeho domu a vodu, která z ní pramení, denně pijeme. Poprvé jsem písničku naživo slyšel na nějaké oslavě, kde hrál Dareband. Okamžitě se mi zalíbila. Když pak autor Jiří Dareba Václavík přišel s nápadem, aby STRAM Makytu upravil a hrál ji, byl jsem samozřejmě pro. A když se ptáš na ty alternativní styly, určitě bych nějakou syntézu zase přivítal.

Kapela STRAM

Michale, na koncertech je vidět, že se před tvým postem na pódiu vlní valašské i přespolní krasavice častěji než před zbytkem kapely. Nebude to tím, že jsi svobodný a úplně náhodou vypadáš jako benjamínek skupiny? Co na to zbytek kapely, necítí se odstrčeni? Nezávidí ti?
M. M.:Já myslím, že je to jen zdání. Někdy se sejde víc krasavic na levém křídle, jindy na pravém, kde stojím já. Ale myslím, že nejvíc je jich vždycky pod Jirkou. Myslím teda pod místem, kde se pohybuje. Aby si to někdo nevyložil zase jinak (smích). Navíc jsem druhý nejstarší v kapele, takže pro ty mladé slečny asi moc perspektivní partie nebudu. Kolik ale mám, prozrazovat nebudu. To už by se pak na parketu nevlnil vůbec nikdo (smích).

Jirko, na posledním albu Tajemství je tvůj text Tobě. Hluboká poklona manželce a vašemu vztahu. Máš v životě už něco za sebou a nenapíšeš text jen proto, že to dobře zní. Máš zaklínadlo i pro fanoušky, kteří se rozešli třeba kvůli přesolené polévce, jak si vážit vztahu a udržet si jej? Proč je lepší to nevzdávat?
J. P.:Jóóó kamaráde, vztah není písnička. Ten nenapíšeš a je hotovo. Vztah je běh na hodně dlouhou trať. Musíš se stále učit, zdokonalovat, zkoumat, naslouchat, tolerovat, důvěřovat. Umět požádat i odpustit. Je toho mnohem víc, ale ani já nemůžu vědět všechno. Každý vztah je jiný a každému vyhovuje něco jiného. Ale jedno potřebují všechny vztahy – a to je láska.

Jiří složil na CD Tajemství texty Mámě a Tobě jako poklonu mamince a své ženě. Tvé texty na albu jsou spíše víceméně ponurým filozofováním nad nadějí a zmarem ve vztahu dvou lidí, ale i chaosem kolem nás či v nás. Co tě inspiruje k takovému pohledu na svět? Děláš si k textům i hudbu, takže je pro tebe jednodušší vybrat si téma textu a přece si vybíráš složitější pohled.
M. M.:Tak pozor! Já mám v šuplíku i humorné skladby. A celkem mě mrzí, že je nehrajeme. Třeba tu o přistání mimozemšťanů na Valašsku. Ale je pravda, že některé kousky z poslední desky působí trochu melancholicky.
Na minulých albech se objevovaly dost ztřeštěné věci. Tajemství je koncepčně jiné. Vážnější. A je tam pár i skutečně archívních skladeb, které několik let ležely v archivu. Třeba text Moderní doba mě napadl, když jsem se kdysi procházel pozdně letním večerním Václavákem. „Spousta tváří, nejsou cizí, jako vlny jdou a mizí…" Pamatuju, že lidé mi tam na okamžik připadali, jako by byli naprogramovaní, každý sledoval jen tu svoji vymezenou cestičku. Jako mravenci v mraveništi.
Staršího data je i skladba Vzkaz. Námět vznikl, když jsme s jednou slečnou na vrcholcích Javorníků pozorovali západ slunce. Je to už hodně let. Vlastně řada textů mě napadla v horách nebo na nějaké túře.

Jiří, v některých polohách máš takřka stejnou barvu hlasu jako Petr Janda. Sice jsem se doslechl, že pro tebe není problém jej perfektně napodobit, ale neštve tě to někdy? Nechtěl bys někdy zažít opak? Aby lidé slyšeli zpěv a řekli: „Tak tohle je Jirka Pirník jako když vyšije."
J. P.:Tak pokud by někdo napodoboval můj zpěv, byla by to pro mě čest. Jinak Petra Jandu mám rád, a když zpívám jeho písničky, rád podoby hlasu využívám.

Na letošních oslavách dvacetin kapely STRAM, na křtu CD Tajemství i dalších koncertech a zábavách jste pořizovali řadu videozáznamů. Vydáte oficiálně DVD STRAM live?
M. M.:Videonahrávek je opravdu už celkem dost. Nedávno jsme se bavili s Vojtou Kocůrkem, že se je pokusí sestříhat. To je náš kytarista a něco jako genius, který umí skoro všechno. Někdy sice působí dojmem, že uprostřed písničky usnul, ale zdání klame. On se jen tak soustředí na hru. Video pak půjde nejspíš na Youtube, kde už nějaké klipy máme. Například Amazonku nebo Pod Čerňanskú Kyčerú.

STRAM hraje dvacet let a to se naskládá hromada zážitků. Příjemných i těch horších. Utkvěl ti v paměti nějaký z těch extra?
J. P.:Takže bylo nebylo… Jednou jsme hráli v obci Halenkov, když najednou na pódium vtrhla značně ovíněná dívenka a začala mezi námi poskakovat. My jsme naopak začali uskakovat, dávat bacha na šňůry a ostatní vercajk. Bubeník, Vlastík Štefela, vyvracel oči a čekal, kdy se mu vyvrátí do bicích. Nato dívenka změnila polohu a začala trsat vleže, což připomínalo spíše kreace komára postříkaného biolitem. K tomu se ještě pěkně hlasitě dožadovala Pink Floyd, Pink Floyd, Pink Floyd a pořád dokola.
Pořadatelé ji asi tak desetkrát odnesli z pódia, ale ona se stále vracela jako inspektor Colombo. Nakonec se nám ji, i s přispěním fanoušků, podařilo zpacifikovat a v pohodě jsme dohráli.

Jaké jsou oficiální plány skupiny?
M. M.:Tak třeba ještě někdy natočit další album, protože nápadů je dost. Také jsme si dali závazek, že nejpozději začátkem příštího roku zase uděláme pár zkoušek, abychom oživili repertoár. My totiž přes léto vůbec nezkoušíme. A když se tak ohlížím zpátky, už ani nevím, kdy nějaká zkouška byla. Možná někdy v únoru.

Mohli byste fanouškům na závěr rozhovoru prozradit svou vlastní vizi budoucnosti kapely? Co by byste si přáli, aby STRAM ještě na hudební scéně dokázal?
J. P.:Moje vize? Byl bych opravdu rád, kdyby naše kapela jednou hrála jen vlastní věci. A ještě bych si přál, aby to ti moji chlapi a také fanoušci se mnou ještě pár let vydrželi.
M. M.:My už si žádné velké cíle nedáváme, necháváme tomu spíš volný průběh. Jdeme si o víkendu zahrát tak, jako se třeba jiní chlapi scházejí v hospodě nebo na rybách. Mám ale pocit, že čím méně tlačíme na pilu, čím méně zkoušíme, tím to jde všechno snáz a přichází víc nabídek. Výjimkou bylo jen to natáčení, které nás vytrhlo z poklidu a pohody.
Když už jsme u té vize, rád bych si ale jednou otestoval, jak bychom obstáli na opravdu mega akci, kde přijde třeba třicet tisíc lidí. Jestli by se nám rozklepala kolena, nebo by nás to vyhecovalo k ještě většímu výkonu.

Spoustu dalších informací a fotografií najdete na webu www.stram.cz

Radomír Dolanský