Na jednom z nejprestižnějších závodů zeměkoule 24H Rollers dokázaly Češky nadchnout in-linový svět.

Když dorazily do cíle, vytryskly celému týmu i okolním přihlížejícím slzy radosti a obrovského dojetí. Dokázaly nemožné, osmičlenné družstvo dojelo v konkurenci ostatních desetičlenných na bronzovém místě. Většinu čtyřiadvacetihodinového závodu odjely dokonce v sedmi.

„Vy jste z týmu od Sáblíkové?“ ptala se jich po závodě jedna britská trenérka…

„Bylo to obrovské dojetí. Slzy, neskutečné vyčerpání. Ale ta euforie z toho, že jsme to dokázaly, byla ještě lepší,“ líčí s neutuchajícím nadšením Adriana Andrésová, nejlepší olomoucká in-line bruslařka a členka brněnského týmu, který svou nezměrnou vůlí ohromil Le Mans.

Na start se běželo v ponožkách

Na start štafetového závodu se na konci června postavilo neuvěřitelných 596 týmů, z toho 20 čistě ženských.

„Neskutečná, nepopsatelná atmosféra. 596 družstev, to je 6000 lidí,“ počítala Andrésová.

Co naplat, že absolutní většina účastníků hlavního závodu splnila maximální možnou normu desíti závodníků, Češky postihly první problémy ještě před odjezdem, kdy se výprava zúžila na pouhých osm závodnic.

„Nezbývá nám než bojovat, stejně jak to letos udělali naši hokejisté,“ vytyčila osvědčenou cestu při odjezdu.

24H Rollersv Le Mans.

www.youtube.com

Jenže zdaleka nešlo o poslední komplikaci. Další přibyla v kvalifikaci těsně před závodem.

„Nejrychlejší člen týmu jel trať na 300 metrů a podle toho se rozdělovaly pozice na startu. Měly jsme výborný čas, ale údajně došlo k nějaké chybě, tak nás odsunuli až do třetí stovky,“ usmívá se olomoucká bruslařka.

Na samotný start pak vyrazili závodníci kuriózně v ponožkách. Napřed museli přeběhnout trať, nazout si brusle a teprve poté vyrazit na slavný okruh Bugatti. Taktika Black Ice Girls byla dána jejich počtem.

„Měli jsme dvě skupiny po čtyřech, které se měly střídat po čtyřech hodinách, aby mělo tělo čas na regeneraci,“ vysvětluje Andrésová alias Ria.

Jenže ani oktet nevydržel Češkám dlouho.

„Od jedenácti v noci do šesti do rána nám pak vypadla další závodnice, které už bylo tak špatně, že nemohla jet. Takže jsme jezdily v sedmi a já za ni tři hodiny alternovala. Pak přišla moje skupina a jela jsem znovu čtyři hodiny. V podstatě jsem jela od čtyř hodin odpoledne do šesti hodin ráno.“

O čtyři čísla větší brusle? No problem

Útrapy českého týmu ale zdaleka nekončily.

„Měly jsme závodnici, které natekly kotníky. Měla obrovské bolesti a nevlezla se do bruslí. Odjezdila pak celý závod v půjčených pánských bruslích, které jí byly o čtyři čísla větší. Přitom zajížděla fantastické časy a dojela až do konce,“ kroutí stále ještě nevěřícně hlavou.

Zdravotních problémů přibývalo.

„Všechna děvčata sundávala náplasti s kůží,“ směje se Andrésová. Nezdolné bojovnice ale stále bojovaly o přední místa.

„Bylo to neuvěřitelně vyrovnané už od začátku. Většinou je po dvou hodinách závodu jasné, kdo jak dojede, a rozestupy se jen zvětšují. Jenže my jsme dvaadvacet hodin bojovaly o třetí až páté místo. Šlo vyloženě o metry.“

I proto se už celou čtyřiadvacetihodinovku rozhodly v sedmi dokončit. Přestože se nad ránem indisponovaná závodnice vrátila.

„Stejně jsme musely jezdit v sedmi, protože jsme potřebovaly někoho, kdo nám bude měřit časy soupeřek,“ pokračuje Andrésová.

Bohužel pro český tým tvořený bruslařkami amatérkami to nebyly ledajaké soupeřky, ale domácí profesionálky z Lionu.

„Specialita francouzské tratě v Le Mans jsou vlaky. To znamená, že jezdí několik bruslařů za sebou. Tam se bruslař může zařadit, proud vzduchu se tím otevírá, šetří se energie. Jenže když pořadatelé zjistili, že drtíme francouzské profesionálky, a navíc jezdíme v sedmi lidech, tak nás šest hodin hlídali na motorkách a nesměly jsme se do žádného vlaku zařadit. Musely jsme tratí projíždět úplně samy, proti větru, do kopce.“

Ony profesionálky ale podobný problém neměly. Naopak, v klidu si jezdily dokonce za českými bruslaři, kteří jim tak nechtěně šetřili síly.

„Francouzské holky tahali naši kluci z ostatních týmů, měli je za zády a vezli je půl tratě. O to víc nás to naštvalo, to jsme nemohly vzdát,“ prozrazuje, kde se v Češkách vzalo tolik potřebné energie.

Největší chybou byl spánek

Závod spěl do svého finiše. Black Ice Girls stále bojovaly o třetí příčku a na své straně už měly většinu fanoušků, kteří nespravedlnost dobře vnímali.

Tři hodiny před koncem měly náskok osmi minut, další dva týmy ale během následujících dvou hodin stáhly český náskok na pouhé 3,5.

Jenže tento bruslařský ultramaraton patřil sedmi statečným.

„I ke konci závodu jsme jezdily časy, jaké se nejezdily ani nad ránem. Se všemi těmi handicapy,“ podivuje se Andrésová.

Ta si předtím musela po čtrnácti hodinách prakticky nepřetržité jízdy odpočinout. V té chvíli udělala podle svých slov největší chybu.

„Nejhorší krize a můj osobní poznatek je ten, že jít spát bylo to nejhorší, co jsem mohla udělat. Možná by bylo lepší si jen odpočinout, nechat tělo v klidu, než vyloženě usnout. Potom naskočit znovu do závodu byla moje nejhorší krize. Jezdit od čtyř odpoledne do šesti do rána nebylo tak namáhavé jako znovu vstát a nastartovat organismus,“ vzpomíná.

Přesto se znovu nasoukala do bruslí a vyrazila.

Dojezd do cíle byl pak sladkou odměnou za všechna příkoří, která musela česká děvčata absolvovat.

„Nakonec jsme nad francouzskými profesionálkami vyhrály o pět minut. Za čtyřiadvacet hodin. To je něco neuvěřitelného,“ rozplývá se zas a znovu členka českého týmu nad bronzem, který měl cenu zlata.

Východ slunce nad Dunlopem

S odstupem několika dní vzpomíná i na další zážitky z trati, která je známa především pro legendární automobilový závod. Zejména v noci na něm viděla spoustu zajímavých scenérií.

„V noci jsme jezdily za úplňku, to bylo krásné,“ zasní se. Zatímco měsíc pomalu ustupoval, Ria stále kroužila. „Když se vyjelo na kopec Dunlop, tak zrovna vycházelo slunce, to byla nádhera.“

Neméně nádherný, ale i nebezpečný byl pak sjezd z tohoto kopce. Jelo se totiž hodně rychle.

„Po výjezdu z Dunlopu byl sjezd, nejvyšší dosažená rychlost z něj byla 77 km/hod. To je traťový rekord na bruslích,“ upozorňuje na neuvěřitelnou hodnotu, která patřila pozdějším celkovým vítězům 24H Rollers, světové stáji Powerslide.

Ta dosáhla průměrné rychlosti za 24 hodin 36 km/hod. U Black Ice Girls byla okolo 27,5 km/hod.

Češky se v celkovém hodnocení umístily na 59. místě, během čtyřiadvaceti hodin najely 661,2 km. Neskutečný fyzický výkon se hodně podepisoval i na zdraví. „Průjem, nevolnost, vyčerpání, to bylo normální,“ líčí Andrésová. K tomu se přidalo obrovské vedro.

„Bylo 32 °C ve stínu, na trati okolo 50 °C.“

Češky držely nad hladinou kolapsu produkty Nutrendu, přestože se jíst dalo jen velmi obtížně.

„Voda, carbosnacky, banány, hrozinky, voda, carbosnacky, banány, hrozinky, voda, carbosnacky, banány. Celých čtyřiadvacet hodin,“ směje se závodnice, jinak členka Tempish inline Olomouc.

Kdo by však čekal, že si po takovém výkonu chtěla pár dnů odpočinout, zle by se mýlil.

„Na brusle jsem šla hned druhý den po návratu, musela jsem se vyjet,“ rozesměje se. A plánuje příští rok.

Bude se opakovat český zázrak?