Pane Krejčíři, na olomoucké radnici jste převzal Cenu Drahoše Válka. Co říkáte na takové ocenění vaší práce a odbornosti?
Má to pro mě největší váhu (úsměv). Od malička jsem si přál být nějakým způsobem zapojen do sportovní komunity regionu a být úspěšný. Jako aktivní sportovec jsem brzy poznal, že talent na vrcholový sport u mě není. I když jsem celý život sportoval, tak jsem dokázal odhadnout svoje možnosti a začal jsem už od 17 let trénovat a nějak budovat kariéru trenéra.

A talent pro trénování jste prokázal.
Pánbůh, příroda nebo štěstí mi dopřáli to, že jsem na nějaké úspěchy dosáhl a mohl se zařadit mezi lidi typu Brückner, Uličný, Bögi a podobně. Jsou to lidé, na které jsem se chodil dívat. Ať už na jejich vlastní sportování nebo trenérskou práci. Teď jsem na stejném poháru jako oni, má to pro mě obrovský význam a nesmírně si toho vážím.

Co považujete za důležité prvky úspěšné trenérské kariéry?
Jsou to dvě věci. Musí být hráčská praxe, která se dá nahradit dlouhými roky působení vedle zkušených trenérů. A nutná je obrovská píle z hlediska získávání teoretických poznatků. Obě složky jsou nenahraditelné, pokud je jenom jedna, tak trenér nemůže být kompletní. Samozřejmě u vrcholového sportu je důležitá ještě touha po vítězství a u výkonnostního sportu je to pak touha předávat své znalosti třeba mládeži nebo i dospělým výkonnostním sportovcům tak, aby je to bavilo.

Nyní se věnujete trénování družstva dorostenek v DHK Zora Olomouc a týmu mužů v Litovli. Jde to dohromady?
Časově je to nesmírně náročné i z hlediska přípravy na tréninky. Také je tam samozřejmě nervové vypětí při mistrovských utkáních. Pokud má člověk nějaké zkušenosti, tak se dá řada věcí eliminovat. Stejně tak to platí i s láskou k tomu sportu. Procházka růžovým sadem to rozhodně není a není to na dlouhé roky. I já po letošní sezoně budu řešit, čemu se budu věnovat a rozhodně nehodlám pokračovat v obou klubech.

Můžete už teď naznačit, jakou variantu máte v hlavě?
Přiznám se, že se to mění podle přístupu sportovců. Když vidím odezvu a chuť na sobě pracovat, tak jsem ochoten být na hřišti od rána do večera. Pokud vidím snahu nějakým způsobem se vymluvit nebo utéct od tréninkového procesu, tak mě to nakloní na druhou stranu. V různých chvílích se to mění, pozoruju okolí a dělám si svůj názor. Ten v tuto chvíli ještě není stoprocentní.

Které ze svých trenérských období byste označil jako nejlepší?
Určitě začátek století (usmívá se). Zora v té době získala mistrovský titul pro Olomouc po 35 letech, pak byl ještě jeden titul. Byl jsem u reprezentace, dostali jsme se třikrát na vrcholnou soutěž a byli jsme osmí na mistrovství Evropy. To bylo jedno úžasné období. Další bylo nedávno, když jsem pracoval s juniorkami v reprezentaci. Během čtyřletého cyklu od 15 do 19 let jsme se dostali každý rok na vrcholnou soutěž. Obsadili jsme třetí místo na mistrovství Evropy, porazili jsme mistryně světa na posledním mistrovství světa a dostali se do kýžené desítky. To byl druhý vrchol. Třetí byl postup s muži Litovle do extraligy.