VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Američanka Nnamani: hvězda, co ji živí volejbal na Hané

Prostějov – Je jednou z největších sportovních hvězd, která působí v České republice. Americká volejbalová reprezentantka, stříbrná olympionička z Pekingu Ogonna Nnamani nyní žije a vydělává sí sportem na Hané. V letošní sezoně hájí barvy extraligových volejbalistek Prostějova.

12.11.2009
SDÍLEJ:

Ogonna NnamaniFoto: The Pantagraph

Přesto pro ni sport není tím nejdůležitějším. Na univerzitě v kalifornském Stanfordu studovala obor lidská biologie a po ukončení kariéry se chce stát doktorkou. Takový je její hlavní cíl. Ogonna Nnamanni má jasno.

Narodila se v městečku Bloomington v americkém státě Illinois. Její rodiče pochází z Nigérie, odkud odešli těsně před jejím narozením, aby své prvorozené dceři zajistili snazší přístup ke vzdělání.

V jejich rodném jazyce Igbo znamená příjmení Nnamanni sousloví „ta, která zná zemi“.

Má mladší sestru Njideku, která stejně jako Ogonna hrála volejbal na stanfordské univerzitě a nyní působí na univerzitě v Oregonu. I její dva mladší bratři, Nnaemeka a Ikechi, holdují sportu. Ikechi je talentovaným atletem – skokanem do výšky, který nedávno získal stipendium na prestižní Riceově univerzitě v Texasu.

V roce 2008 vybojovala Ogonna Nnamani stříbrnou medaili na olympijských hrách v Pekingu jako členka amerického volejbalového týmu. Před sezonou 2009/2010 přestoupila z Galatasaraye Istanbul do VK Prostějov.

Do poslední chvíle bojovala po boku prezidenta USA Baracka Obamy za přidělení pořádání olympiády v roce 2016 hlavnímu městu státu Illinois – Chicagu.

Jak se americká stříbrná olympionička z Pekingu dostane do České republiky, do Prostějova?
Takový je prostě život (usmívá se). Já jsem moc ráda, že tady mohu být, protože se tu poskládal skvělý tým, máme báječného kouče. Volejbalový život je nevyzpytatelný, nikdy nevíte, kam vás zavane.

Podmínky kontraktu jste si ale hodně pochvalovala…
Ano, je to tak. Prostějov je ve všech směrech profesionální klub a pro mě je pocta, že mohu být jeho součástí. Každý tu pracuje s velkým nasazením a hodně se tu toho mohu naučit. Navíc je tu bezvadná atmosféra. Bavím se o tom i s lidmi v Americe a mohu říct, že dobrá pověst klubu se i za oceánem šíří opravdu rychle.

Na české poměry by se váš výběr dal označit jako volejbalový dream team, vaše ambice ale směřují hlavně k Champions League, do které vstoupíte v prosinci, že?
To bych neřekla. Nemůžeme si dovolit podcenit ani jediný zápas, ať je to v české extralize, nebo kdekoli jinde. Jedině když budeme opravdu poctivě a s maximální pečlivostí přistupovat ke každému zápasu tady v Česku, tak pro nás pak bude jednodušší naskočit do Champions League.

Chci jednou žít normální život

Kdybychom se vrátili trochu do minulosti – proč jste si zvolila právě volejbal?
(směje se) Nemyslela jsem si, že si vyberu právě volejbal. Nebyla to moje první láska, tou byl basket. Ten jsem měla opravdu ráda, byl to můj nejoblíbenější sport. Jeden trenér se mě ale neustále ptal, jestli bych nechtěla zkusit volejbal. Nakonec mě přesvědčil a mně se to hodně moc líbilo. Už jsem u toho zůstala.

Ale vaši rodiče z toho příliš velkou radost neměli, chtěli, abyste zůstala u basketbalu.
To je pravda. Můj otec byl velice smutný, že ho nebudu ve škole hrát, miloval basketbal. Já jsem byla smutná taky, ale věci se měly tak, že jsme sice měli školní basketbalový tým, ale ve městě nebyl žádný klub. Naopak tam fungoval velmi dobře organizovaný volejbalový klub a také z toho důvodu padla volba nakonec na něj.

V Americe je systém výchovy sportovců poněkud jiný než v Evropě. Hodně dlouho musí reprezentovat školu a teprve až z ní odejde, může se věnovat profesionální kariéře. Je to spíš výhoda nebo nevýhoda?
Má to samozřejmě svoje plusy, svoje mínusy. Já jsem velmi šťastná, že mohu mít za sebou univerzitní zkušenost. Jak všichni víme, padesátileté volejbalistky už nikde na světě profesionálně nehrají (směje se). Vaše kariéra musí někdy skončit a něco potom musíte dělat. S americkým univerzitním systémem je to možná jednodušší, protože sportovci se už tam připravují na to, že jednou budou muset žít normálním životem. Já neberu volejbal jako práci. Byla jsem vychována na univerzitě tak, abych si užívala hru. Jednou chci mít normální zaměstnání a žít normální život, platit složenky a podobné věci.
Nevýhodou tohoto způsobu výchovy je, že na mezinárodní scénu se dostanete až poměrně pozdě a v mladším věku s ní prakticky nemáte žádnou konfrontaci.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že by vás mohl volejbal poměrně slušně živit?
To mi došlo až hodně pozdě. Chtěla jsem se hned po univerzitě stát lékařkou. Ale přišla možnost hrát za americkou reprezentaci na olympijských hrách v Aténách, což byla velká šance. Byla to pro mě naprosto zásadní zkušenost a poté, co jsem okusila špičkový mezinárodní volejbal na reprezentační úrovni, chtěla jsem to zkusit i na té klubové.

Jaké vůbec v Americe zaujímá volejbal postavení? Všichni známe americký fotbal, baseball, lední hokej nebo basketbal, ale o americkém volejbalu se v našich končinách příliš neví.
Je to taková zvláštní situace. Máme na skvělé úrovni hned několik sportů, které si jako dítě můžete vybrat. Americký fotbal, baseball i basketbal mají ve státech naprosto výjimečně silné postavení a členskou základnu. Ale ženské sporty tam neustále nabývají na popularitě, volejbal mezi nimi vyniká asi nejvíc. Pokaždé, když s národním týmem hrajeme v domácím prostředí, máme za sebou obrovskou podporu a chodí opravdu hodně lidí. Jsme za to samozřejmě moc rádi, i když s popularitou těch větších sportů se to stále nedá srovnat.

Kevin Garnett, Mia Hamm a Ogonna

Od mládí jste získávala prestižní volejbalová ocenění. Mělo některé z nich nějaký zásadnější vliv na vaši kariéru?
Já byla vždy šťastná už z toho, mezi jakými skvělými sportovci a kouči jsem se pohybovala. Ceny jsem nikdy nijak zvláštně neprožívala. Vždy jsem to brala spíš jako výsledek mé tvrdé práce, víry v sama sebe, týmové spolupráce, procesu učení. To jsou vlastnosti, které vám zůstanou na celý život, ceny jsou jen chvilkovou záležitostí.

Přesto, ocenění firmy Gatorade pro nejtalentovanější americké sportovce, které jste obdržela v roce 2001, je dost prestižní záležitost. Muselo vám hodně pomoci.
To ano. Když končíte střední školu, tak Gatorade vyhlašuje nejtalentovanější sportovce v každém sportovním odvětví. Já to dostala za volejbal. To mi otevřelo možnost jít na ty nejlepší univerzity v Americe a navíc se setkávat s těmi nejlepšími sportovci sponzorovanými firmou Gatorade, jakými byli například Kevin Garnett, Alonzo Mourning, Dwayne Wade (všechno špičkoví basketbalisté, pozn. aut.) nebo Mia Hamm (dvojnásobná nejlepší fotbalistka světa). To bylo úžasně obohacující, protože když tyto lidi vidíte na vlastní oči, inspirují vás k další tvrdé práci.

V rukou laureátů Nobelových cen

Nakonec jste si z univerzit vybrala Stanford. Proč?
Jsem ze státu Illinois, z hodně chladného podnebí. Stanford je v Kalifornii, velmi daleko od mého domova, ale myslím si, že mi nabídl dobrou možnost, jak se intelektuálně vzdělávat. Bylo to něco úplně jiného, než co mi nabízely univerzity z okolí mého domova. Dostala jsem parádní možnost pracovat s chytrými lidmi, učit se od učitelů, kteří dostávali Nobelovy ceny v nejrůznějších vědeckých disciplínách. To bylo neuvěřitelně vzrušující. Takovou možnost jen tak nedostanete.

Jak jste to vůbec technicky stíhala? Studovat jednu z nejlepších univerzit na světě a zároveň denně tvrdě trénovat?
Musela jsem vstávat v 6.45 každý den, pak jsem měla od osmi ráno do tří odpoledne školu. Vpodvečer pak byly další tři hodiny zaměřené na praktika. Teprve potom jste mohli jít trénovat nebo do posilovny. Pak se musíte vrátit domů, dodělat si školní práci, napsat úkoly. To také zabíralo hodně času. Moc se nespí. Navíc s volejbalem jsem hodně cestovala, a i když to bylo jen po Státech, tak i ty jsou velká země a bylo to náročné. Tohle musíte kombinovat se školou. Pro mě to byla jedna z největších výzev v životě, ale naučila jsem se tam toho opravdu hodně.

Pak přišla olympiáda v Aténách a necelé dva roky po ní i vaše první profesionální angažmá. To bylo v portorikánském klubu Pinkin de Corozal. Jak jste se tam ocitla?
Porto Rico je v podstatě americkým teritoriem a hodně amerických volejbalistů chodí po univerzitě hrát právě tam. I když je oficiálním jazykem španělština, většina lidí mluví anglicky, platí se tam americkým dolarem, volání domů vás přijde stejně draho jako ve Státech. Časový posun byl od mého bydliště jenom tři hodiny, mohla jsem být v častém kontaktu s rodinou. To všechno je perfektní pro někoho, kdo začíná hrát na profesionální úrovni, na rozjezd je to vynikající.

Následoval přesun za oceán, konkrétně do Itálie. Bylo pro vás velkým lákadlem hrát v Evropě?
Víte, já jsem spíš takový domácí typ. Ráda trávím čas se svojí rodinou. Do Evropy jsem šla, protože jsem věděla, že se tady hraje volejbal na té úplně nejvyšší úrovni a dostala jsem možnost si to vyzkoušet. Je to pro mě vynikající příprava pro zápasy národního týmu.

V roce 2008 jste v jeho dresu pomohla vybojovat stříbrné medaile na olympiádě v Pekingu. Byl to největší zážitek vašeho života?
Ano, zdaleka. Ne mého života jako takového, ale mého sportovního života určitě. Sport pro mě není životem, myslím, že život si má člověk užívat trochu jinak. Každopádně to pro mě byla skvělá zkušenost, měla jsem velké štěstí, že jsem mohla být u toho.

Poslední sezonu před příchodem do Prostějova jste strávila v Turecku, kde jste hrála za Galatasaray Istanbul, jeden z nejlepších evropských klubů. Ten je známý i bouřlivým prostředí, které tam při sportovních zápasech panuje. Kolik tam třeba chodilo lidí?
Je to jeden z největších klubů v Turecku, kde je na prvním místě fotbal, a má fanoušky po celé zemi. Jsou to fanatici (směje se). Když jsme třeba hráli derby s Fenerbahce, tak se do haly nacpaly čtyři tisíce lidí, to bylo parádní. Byla to opravdu strhující atmosféra, něco neskutečného, někdy se kvůli nim musely i přerušovat zápasy. Něco podobného jsem v životě nezažila.

V jednom z vašich rozhovorů pro Los Angeles Times jsem se dočetl, že jste s velkým optimismem čekala, že olympiáda v roce 2016 bude v Chicagu. Doslova jste řekla, že budete muset hrát tak dlouho, abyste tam nechyběla. Chicago ale nakonec nevyhrálo, olympijské hry se budou konat v Riu de Janeiru. Mění to váš plán?
Ano, na ten rozhovor si pamatuji (směje se). Teď vám můžu říct, že ta motivace už není taková. Hrozně jsem si přála, aby olympijské hry byly v Chicagu, v mém rodném státě, v podstatě na zahradě. Byla by to naprosto unikátní záležitost. Jižní Amerika je taky krásná, pro ty, co tam pojedou, to bude určitě také velký zážitek, ale já tam budu chybět. Že Chicagu nebylo pořadatelství uděleno, je pro mě jedním z největších životních zklamání.

Za Chicago s Obamou

Na přípravu tady v Česku jste pak dorazila s mírným zpožděním. Důvodem bylo vaše setkání s prezidentem Barackem Obamou. Z jakého důvodu?
Bojovali jsme společně velmi tvrdě za to, aby olympiáda v roce 2016 byla v Chicagu. Vláda Spojených států i sponzoři na to vynaložili obrovské peníze. Díky tomu, že jsem z Illinois, tak mě volejbalová federace a olympijská komise požádaly o pomoc, aby vzniklo propojení mezi vládou a samotnými sportovci. Už předtím jsem se pětkrát sešla s prezidentem Bushem. Mezi olympijským hnutím a vládou vzniklo spojení, protože jsme měli jediný cíl a tohle byl jeden ze způsobů, jak to vyjádřit. Nakonec jsme prohráli a byla to pro nás velmi těžká porážka. Chtěli po mně, abych oficiálně jela i do Kodaně na samotnou volbu, ale já už nemohla, protože jsem chtěla být v Prostějově co nejdřív, abych se na sezonu stihla poctivě připravit.

Vaši rodiče pocházejí z Nigérie, jaký je váš vztah k této zemi?
Je to pro mě srdeční záležitost, přemýšlím nad tím prakticky každý den. Já se narodila i vyrostla ve Státech, ale většina mé rodiny je stále v Nigérii. Moji rodiče odešli, abych měla více možností, a obětovali tomu skutečně hodně. To je pro mě obrovská motivace, abych všechny možnosti, které mi byly takto poskytnuty, využila.

Teď bydlíte v Česku, jste daleko od domova, jak vlastně trávíte volný čas?
Dobrá otázka. Tvrdě trénujeme, takže často odpočívám nebo relaxuji. Teď aktuálně trávím hodně času nad učebnicemi chemie, čtu celou řadu vědeckých publikací. Připravuji se, abych v budoucnu mohla být doktorkou. Když netrénuji, tak čtu a učím se. Je to v podstatě ideální koníček, protože člověk si odpočine od volejbalu a navíc dělá něco, co by v životě mohl využít. Přináší mi to duševní rovnováhu, která je podle mě nesmírně důležitá. Jinak by se člověk asi zbláznil.

Tlumočil: John Turek

Autor: Martin Dostál

12.11.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Králíkáři se nákazy nebojí, je daleko

Ilustrační foto
1

V Drahanovicích havaroval motorkář s osobním autem

AUTOMIX.CZ

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Sportovně užitková vozidla vládnou světu a to nejen mezi novými auty, ale jejich obliba výrazně roste i mezi ojetinami. Pojďme se tedy podívat na to, jaké možnosti máte, když si chcete pořídit ojeté SUV s relativně omezeným rozpočtem. Probereme si SUV do 300 tisíc a koukneme na pět kusů, které za to stojí. A také na pět, jimž byste se měli vyhnout.

Kam o víkendu? Na veterány, rekordy v zoo či ultralehká letadla

Pravidelná porce tipů na zajímavé víkendové akce na Olomoucku.

Kuki z Úsova se vrací domů. Chytili ho v Jihlavě

Tříměsíční pobyt ve volné přírodě klokanu Kukimu končí. Svému majiteli utekl v květnu z rodinné farmy v Úsově na Šumpersku. V pátek 18. srpna ráno se ho podařilo pracovníkům jihlavské zoologické zahrady, hasičům a městským policistům chytit ve Starých Horách u Jihlavy v lokalitě Červené domky.

Hrát proti AS Řím byl zážitek, říká Vasiljev. A vyhlíží ligový debut

Třiadvacetiletý fotbalista Tomáš Vasiljev zažívá turbulentní životní období. Ale v tom dobrém slova smyslu. Ještě v červnu proháněl třetiligové obránce v dresu Uničova, pak přebral pohár pro mistra MSFL, načež si zahrál přípravu proti italskému AS Řím a nyní očekává ligový debut. To vše už jako profesionální hráč prvoligového Slovácka.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení