Vaše ztvárnění mentálně postiženého Charlieho patří k excelentním hereckým výkonům. Co vás na této roli poprvé zaujalo?
Příběh Charlieho Gordona mě doslova zasáhl u srdce. Je to čistý člověk a má v sobě velikou naději a chuť překonávat překážky. Vidím v něm obraz světa a hodnot, které nám částečně unikají. Během představení si s ním prožiji celý život. Tato postava spojuje dětský úhel pohledu na svět, životní vrchol i pozvolný pád.

Růže pro Algernon už má za sebou přes 750 repríz. Je nějaké číslo, u kterého byste chtěli skončit?
S režisérem Jakubem Špalkem jsme se domluvili, že dokud nás představení bude bavit a těšit, budeme ho hrát bez ohledu na to, že je v něm replika Je mi třicet let a před dvěma týdny jsem měl narozeniny. Když jsem hru začínal zkoušet, bylo mi totiž šestadvacet let, a teď už jsem pravda trochu starší. Ten příběh nás zkrátka přesahuje. Je tak krásný, že dokud bude lidi bavit, budeme ho hrát.

Přijal jste také roli v pokračování známého filmu Bony a klid. Jak probíhalo natáčení a kdy se můžeme těšit na premiéru?
Film jsme točili na podzim s režisérem Vítem Olmerem. Sešla se tam celá původní sestava v čele s Veronikou Jeníkovou, Romanem Skamene, Milošem Kopečným a dalšími herci. Kolegové, se kterými jsme před pětadvaceti lety natočili první díl, se dali dohromady a celé to bylo moc pěkné. Sám jsem film ještě neviděl, ale na premiéru se moc těším. Měla by se uskutečnit někdy v květnu a prý to bude ve velkém stylu v O2 aréně. Potom chceme vyrazit na promítání po Moravě a Čechách. Věřím, že určitě přijedeme i do Olomouce a osobně se setkáme s místními diváky.

Natáčení pokračování úspěšných filmů je nyní hodně populární, ale ne vždy se to povede. Nebojíte se, že Bony a klid 2 bude mít stejný osud?
Nevnímám to přímo jako druhý díl. Vzhledem k tomu, že film vznikl po pětadvaceti letech, beru ho spíš jako samostatný příběh. Přináší zprávu o konkrétních lidech po čtvrt století. Vznikl v jiné době, společnosti a za jiných okolností. Je v něm vidět, kdo se kam posunul, jak se životní osudy hrdinů ubíraly. Myslím, že by to mohlo být zajímavé i pro lidi, kteří první film neviděli.

Jak šel čas s vaší postavou Martina Holce?
Na začátku filmu je nový mladý hrdina, který je zhruba ve stejném věku, jako jsem byl já v prvním dílu. Objevuji se až posléze. Ve filmu je vyjasněno proč jsem já, respektive moje postava, na vozíku, a k čemu došlo, když si Martin odpykával trest ve vězení. Nakonec se mu podařilo vystudovat vysokou školu a stal se z něj právník. Bydlí mimo Prahu a má vlastní rodinu, ale shodou okolností si ho další hrdinové filmu najdou, aby jim s něčím pomohl. Víc ale prozradit nemohu.

Kromě účinkování v divadle a filmu se věnujete i výuce herectví…
Učení mě moc baví. Už třetím rokem pracuji na pražské konzervatoři. Setkávání s mladými studenty je pro mě hodně inspirativní. Teď jsme zrovna v rámci české klasiky zkoušeli situace ze hry Josefa Topola Kočka na kolejích a byla to velká radost. Jednou týdně učím i na FAMU. Setkal jsem se tam s báječnými lidmi, mimo jiné i s režisérkou Věrou Chytilovou, jejíž odchod mě opravdu hodně zasáhl.

Jak na ni vzpomínáte?
Byla to naprosto originální a svébytná osobnost. Měla svoji poetiku a filmovou řeč, která je neopakovatelná. Pamatuji se na několik bezprostředních setkání, během kterých jsme se společně bavili, a vždycky ve mně zanechala obrovský dojem. Mám ji moc rád a schválně mluvím v přítomném čase.

Mnoho vašich divadelních rolí se točí kolem Williama Shakespeara. Patří mezi vaše oblíbené dramatiky?
Je pravda, že už jsem hrál Richarda III., otce Capuleta v Romeovi a Julii, Hamleta a teď hraji v Othellovi. Jsou to krásné a velké inscenace a jsem velice rád, že jsem měl a mám to štěstí v nich účinkovat. Určitě patří k mým oblíbeným, ale mám rád také Antona Pavloviče Čechova i současné autory.

Čemu se věnujete aktuálně?
Teď jsem byl v Ostravě na přehlídce takzvaného Kašparova ostravského týdnu. Přijeli jsme tam s představením Tetování, Mikulášovy patálie, Mikulášovy prázdniny a Audiencí Václava Havla. Rozhodně si nemůžu stěžovat na nedostatek práce. Spíš mám co dělat, abych to zvládl.

Daří se vám spravedlivě dělit čas mezi práci a rodinu?
Být se syny a manželkou Radkou je to nejdůležitější. Když jsem na delším zájezdu, vždycky se mi po nich stýská. Snažím se, abych se mohl klukům věnovat co nejvíc. Rostou jako z vody.
Mám pocit, že Janík se nedávno narodil, a dnes už chodí do první třídy. Šimonovi je čtrnáct a už je na víceletém gymnáziu. Pomalu nám vchází do dveří puberta a já si moc dobře uvědomuji, že každý den s rodinou je výjimečný. Kluci budou v tomhle věku jen omezenou dobu a chvilky, které mi s nimi utečou, už mi nikdo nevrátí.