„Balet je láska, protože je spojený s duší a srdcem člověka,“ říká Robert Balogh, šéf baletu v Moravském divadle Olomouc, se kterým se poprvé setkal před dvaceti sedmi lety, kdy tu ještě jako student Vysoké školy múzických umění v Bratislavě hostoval a po studiích zde také získal první angažmá.

Jeho první baletní představení zaznamenala značný úspěch. Získal mnohá ocenění doma i v zahraničí, v Tokiu Robertu Baloghovi předával medaili sám japonský císař.

Kdy jste se poprvé setkal s Moravským divadlem Olomouc?
Na Moravské divadlo Olomouc mám krásné vzpomínky, protože jsem tu ještě za studií před dvaceti sedmi lety poprvé hostoval. Byl to můj první kontakt s profesionálním divadlem. Vzpomínám, jak jsem jel vlakem do Olomouce a velice se těšil.

A ta další setkání?
Dokončil jsem studium a dostal nabídku, abych tu nastoupil jako sólista a choreograf. Tehdy jsem ve svých inscenacích i tančil. Lidé byli v Olomouci zvyklí na klasiku a málo se vědělo o nových vlnách a přístupech. Přijel jsem s tím, že bych tu rád rozvinul něco nového a originálního. Mělo to velice dobrou odezvu, a to jak u nejširší veřejnosti, tak i u tehdejších vysokoškoláků. Třeba inscenace Dům Bernardy Alby, kde jsem vytvořil originální choreografii, s níž jsem vstoupil do povědomí divadelní světa. Když se na ni zpětně dívám na záznamu, jsme teď samozřejmě někde jinde, ale i přesto to na tu dobu bylo zajímavé pojetí baletu – i když to nebyl přímo balet, ale něco mezi modernou, baletem a tanečním divadlem.

Co je pro vás balet, pohyb?
Balet je láska, protože je spojený s emocemi, duší a srdcem člověka. Bez lásky se zkrátka dělat nedá. Je to nejstarší řeč člověka. Vznikl dříve než hudba a řeč. Je na něm nesmírně zajímavé, že instrumentem je tu lidské tělo, které se vývojem vypracovalo na takovou úroveň, že dokáže vyjádřit složité filozofické pochody a různorodou škálu emocí. Pokud je tělo dobře vyškolené a režisérem a choreografem připravené na to, co má divákovi sdělit, je schopné vyjádřit všechno.

Tanec má mnoho podob. Jaké taneční prvky upřednostňujete?
Upřednostňuji využití široké palety výrazových prostředků – od klasiky na špičkách přes modernu až po výrazový herecký projev. Podle inscenace, kterou právě připravuji. Pro mě je důležité, aby představení na diváka emotivně působilo a divák mohl sledovat řeč tance. Využívám klasickou techniku k hledání dalších výrazových možností, protože když tanečník dobře ovládne klasiku, je připraven ovládnout i další techniky. Může být pak velice zajímavé, když je například baletka dobře vyškolená a stojí na špičkách a tuto techniku využije k tomu, aby sdělovala současné myšlenky současným způsobem.

Japonští tanečníci v Olomouci? Dnes běžné

Baletní umění je psychicky a fyzicky náročné. Jak dlouhá je cesta k baletnímu mistrovství?
Bohužel se u nás příliš nepočítá s tím, že mají tanečníci krátkou životnost, někteří končí v pětatřiceti, i když je to samozřejmě velice individuální. Záleží na tom, jakou má tanečník inteligenci, protože ta k baletu patří. A pokud ji má, tak přirozeně techniku ovládne dříve. Ne každý umí ale balet spoluvytvářet. Důležité je umět rozpoznat talent a dát mu šanci. Když zpozoruji velice talentovaného tanečníka, tak se snažím o to, abych jeho schopnosti maximálně rozvinul. I do budoucna chci dramaturgii baletu přizpůsobit schopnostem svých tanečníků. Na základě jejich možností se jim snažím ušít choreografii na tělo. Chci zkrátka, aby ve svých rolích vypadali mimořádně dobře. Naštěstí se neustále rozšiřuje výběr tanečníků u nás i ve světě. Teď například v Louskáčkovi ztvárnil titulní role japonský sólistický pár z Tokia, Aya Shinoda a Mikina Kawamura, což by dříve mohlo působit až fantasticky. Dnes je to běžné.

Jak vypadají první zkoušky baletního představení?
Pro mě je nesmírně důležité, aby tanečníci věděli, o čem budou tančit. Nejdříve si psychologicky rozebereme všechny charaktery a podle nich hledám výraz pohybu. Velmi důležitá je přitom dramaturgie. Představení by mělo mít napětí a vyvrcholení a podle toho řadím sólistické a sborové scény . Za mimořádně důležité také považuji, aby se tanečníci dokonale ztotožnili s postavami a uměli vyjádřit své myšlenkové a emotivní pochody.

Zděděný cit pro hudbu

Mnohokrát jste byl za své choreografie oceněn. Kterého ocenění si vážíte nejvíce?
Člověku samozřejmě udělají radost všechna ocenění. Různá ocenění mám spojená konkrétně se zahraničím, což pro mě bylo velkou podporou. V Tokiu mi dokonce bronzovou medaili předával sám japonský císař, navíc jsem měl tehdy možnost spolupracovat s opravdovou baletní špičkou, jako byli bratři Otto a Jiří Bubeníčkovi, kteří tančili na prestižních jevištích v USA nebo Evropě. V americkém Jacksonu jsem získal zlatou medaili. Zvláštní místo má ocenění, které jsem dostal ve svém rodišti na Slovensku, kde mi dali čestné občanství.

Tančilo se ve vaší rodině?
Maminka byla talentovaná tanečnice. Pocházím z hudebnické rodiny a sám mám hudbu velice rád. Hudba i tanec k sobě neodmyslitelně patří, protože hudba má schopnost výrazové možnosti tance umocnit. Vyrůstal jsem s klasickou a jazzovou hudbou a v tom vidím velkou přednost. Mám pro hudbu cit a dokážu si velmi dobře vybrat takovou, která pomůže mému tanečnímu vyjádření. Geny jsou zkrátka vidět. Má dcera Laura třeba studuje na konzervatoři a má všechny předpoklady k tomu, aby se stala vynikající tanečnicí.

Máme na modernu, taneční show i klasiku

Proč jste zařadil do repertoáru Louskáčka?
Jsem v uměleckém vedení Moravského divadla Olomouc a přirozeně mi záleží na uměleckých hodnotách divadla – nejen na baletu, ale i opeře a činohře. Pro mě a myslím i pro tanečníky je lepší, když se styl choreografie a našich baletů mění. Náš kvalitní baletní soubor v tomto smyslu připravil nedávno zesnulý Jiří Sekanina, kterému bytostně záleželo na tom, aby balet získal pevnou půdu pod nohama, aby dosahoval lepší úrovně. Jeho vize byla, že je třeba divákům dát pestrou nabídku. A dnes jsme se souborem dospěli na úroveň, kdy je schopný ztvárnit moderní choreografie, taneční show i klasiku, jako je třeba Louskáček, na mezinárodní úrovni. Máme perspektivní soubor a vynikající sólisty.

Proč tedy konkrétně Louskáček?
Protože Louskáček je o radosti z Vánoc, a to jak pro děti, tak pro dospělé. O originální choreografii se tu postaral bývalý sólista z Národního divadla, vynikající tanečník Jiří Horák. Já jako režisér jsem se snažil uchovat klasický ráz celého představení. S velmi náročnou choreografií se soubor vypořádal výborně. Byla to premiéra, která je dalším stavebním kamínkem do budoucna.

FOTOGALERIE Z LOUSKÁČKA ZDE

Fotografie z nového baletního představení Moravského divadla Louskáček. Foto: DENÍK/Jiří Kopáč