VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Gronský: Chtěl bych se setkat s Hieronymem Boschem

Olomouc -Už přes třicet let zve do Olomouce přední hudebníky, výtvarníky a herce. Libor Gronský je civilním povoláním psychiatr, ve volném čase však vede Galerii Mona Lisa a je hlavním organizátorem a dramaturgem Olomouckého kulturního léta.

6.9.2009
SDÍLEJ:

Libor Gronský. Foto: DENÍK/archiv

Kdy jej začalo umění zajímat?

„Vlastně od malička. Už jako dítě jsem rád maloval a kreslil. Zvažoval jsem i umělecké školy. Měl jsem doma přihlášky na UMPRUM i AVU. Nakonec jsem ale nabyl dojmu, že by to byl asi marný boj. Přece jen jsou šikovnější a nadanější. Nakonec jsem od toho ustoupil a během studií medicíny jsem si uvědomil, že se umění s mým oborem dá skvěle propojit. Existuje přece arteterapie a muzikoterapie,“ říká Gronský.

Rozhovor

Kdy jste začal organizovat kulturní akce?
První akce jsem začal dělat na gymnáziu. Je to už víc než třicet let. Začal jsem koncerty a potom se k nim přidružily i výstavy. Tenkrát byla docela jiná doba. Ty akce byly v podstatě utajené. Nezdařilo se pokaždé, aby koncert proběhl. Občas to estébáci zrušili.

Zval jste místní kapely, nebo známější skupiny?
První koncert si pamatuji přesně. Skupina se jmenovala Tykadla a koncert byl v hejčínské hospodě U Kapličky. Později jsem zval Jaroslava Hutku, Vláďu Mertu, Vlastu Třešňáka, Ondru Janotu, Vladimíra Mišíka, Dášu Voňkovou a další. Začali jsme tedy folkem a postupně mezi něj začal prorůstat i jazz a bigbít. Tak se nám z folkových dnů stalo vícežánrové Vlnobytí, které bylo vědomě s ypsilon, protože jsme už tím názvem chtěli dát najevo, že přes všechny zákazy tady ty vlny budeme šířit dál.

Jak se vám dařilo pořádat v Olomouci pololegální koncerty?
Tehdy byla jiná doba. Na Vlnobytí se například nelepil jeden jediný plakát, protože to zkrátka nešlo. Koncerty byly pokaždé na jiném místě v Olomouci. Několik ročníků proběhlo, pár jich policie rozehnala. Myslím, že to byla akce, která měla celkem velký kredit v celorepublikovém měřítku. Už tehdy se sem podařilo dostat zajímavé lidi.

Vy sám jste neměl nikdy touhu hrát v nějaké hudební skupině?
Kdysi jsem soukromě studoval koncertní kytaru. Chodil jsem k panu profesoru Kašparovi, který tu hrával v divadle. Všechno ale skončilo jeho smrtí. To mne natolik zasáhlo, že jsem se rozhodl už na kytaru vícekrát nesáhnout. Potom jsme s přáteli založili kapelu Opruzené návleky (ten název se nám myslím moc povedl). Vystoupili jsme asi jen na dvou koncertech. Právě ten druhý skončil tehdy hodně divoce: předčasným koncem a výslechy. Tenkrát to bylo hodně na hraně. Nevěděl jsem, jestli mě nevyhodí ze školy. Kapela nakonec šla k vodě. Dá se říct, že je to podobné jako s malováním
– mám jistou sebereflexi a naštěstí si uvědomuji, na co mám a na co ne.

Nakonec jste si tedy vybral studium medicíny, psychiatrie. Co vás na ní lákalo?
Medicínu jsem šel studovat zčásti proto, že i můj tatínek byl lékař. Také spousta mých kamarádů šla na lékařkou fakultu. Nedá se říct, že bych od dětství toužil být lékařem. Během prvních let studií jsem stále koketoval s myšlenkou, že bych zběhnul a šel dělat něco jiného. Teď jsem ale rád, že dělám psychiatrii.

Takže vaše povolání vám pomáhá i při kontaktu s umělci?
V uvozovkách to někdy hraje svou roli. Stává se, že když zvu výtvarníka, kterému bych chtěl dělat výstavu, nebo herce na představení, a on zjistí, že jsem psychiatr, tak ta komunikace je někde úplně jinde. Podle mě totiž skoro každý potřebuje psychiatra. Protože ctím lékařské tajemství, tak nemohu sepsat všechny ty různé příběhy závislostí, nevěr a problémů, které jsem vyslechl.

Zkoušel jste někdy pracovat například s arteterapií?
Deset let jsem pracoval v Psychiatrické léčebně ve Šternberku, kde se arteterapie dala praktikovat. Takže jsem vybíral pacienty, se kterými jsme chodili do ateliéru, oni zde tvořili a často v sobě objevili talent, o kterém vůbec nevěděli, že jej mají. Mnohdy se stává, že mezi výtvory pacientů jsou geniální věci, jejichž autoři by jistě byli výbornými umělci, kdyby handicapovaní psychickou chorobou neskončili někde v léčebně.

Jak zatím hodnotíte letošní ročník Olomouckého kulturního léta?
Jsem z toho smutný. Olomoucké kulturní publikum mě stále překvapuje svým nezájmem o kvalitní umělce. Jako by ti, kdo například chodí na vážnou hudbu, měli své předplatné do filharmonie a nic jiného pro ně neexistovalo. Třeba koncert Evy Urbanové. Myslím si, že to byl její osobní rekord, protože ve světě zpívá pro vyprodané haly a tady v Olomouci na ni do Reduty přišlo sto lidí. Nebo nedávný koncert Čankišou – když hráli na festivalu v Trutnově, tak tam byly tisíce lidí a měli obrovský úspěch. Do Olomouce na ně přišlo šedesát lidí. A to vždy zamrzí.

Vnímáte rozdíl mezi tím, jak olomoucká veřejnost přijímá kulturu před a po revoluci?
Není možné srovnávat situaci předlistopadovou a polistopadovou. Zvlášť ve folkových kruzích. Koncert jakéhokoliv folkového zpěváka v minulém režimu byl plný, protože lidi na něj chodili a hledali mezi řádky „něco“. Působilo to na ně jako nějaká odbojová činnost. Ale umělci sami pozorují ten propad. Vezměte si například Hutku, který když se vrátil z exilu, tak hrál první koncert na Letné pro milion lidí hned při cestě z letiště. Nebo Karel Kryl – to byly plné haly. To se docela rychle změnilo. Teď na takové hudebníky chodí pár desítek, možná stovek lidí. Je paradoxní, že tito umělci, kteří opravdu mají něco za sebou – perzekuce režimu, emigraci, kriminál – tak se jim jisté satisfakce nedostalo. Kdežto Jarek Nohavica, který spolupracoval s StB, je z nich nejúspěšnější. A to je věc, se kterou já jsem se nikdy nesmířil.

Byl jste někdy potěšený z toho, kolik lidí přišlo na koncert?
Popravdě moc ne, bývám spíše zklamaný. Ale celkem překvapený jsem byl z letošního koncertu k 70 letům od vypálení synagogy. Doufal jsem, že přijde alespoň sto lidí, aby to nebyla úplná ostuda. Nakonec jsme museli rychle přivézt ještě asi padesát židlí. Příjemný zážitek však nakonec znegovalo, že na závěr koncertu napochodovali fašisti s protižidovskými hesly a policie jim dělala ochranku. Ani se neobtěžovala vystoupit z auta, aby je legitimovala či cokoli jiného. Tato tolerance fašisticky smýšlejících lidí je jedna z věcí, které nechápu. Myslím si, že i pro návštěvníky koncertu to bylo naprosto nepochopitelné, že si vyholené hlavy mohou pochodovat, hajlovat a nikomu z těch, kteří by měli zasáhnout, to nevadí.

Máte sen, koho byste chtěl v Olomouci přivítat?
Mám pár nerealizovatelných snů, chtěl bych se setkat s Hieronymem Boschem, Salvatorem Dalí nebo Frankem Zappou. Už několik let se také snažím dostat do Olomouce celosvětově známou kapelu, ale zrovna teď není nikdo, po kom bych vyloženě toužil. Já se po pravdě bojím, že kdyby někteří z mých favoritů přijeli, tak by to mohlo skončit obrovskou ostudou, že i na někoho, kdo vyprodává haly, by v Olomouci přišli jen ti opravdu nejvěrnější.

Autor: Linda Lešikarová

6.9.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Hitem letošní letní etapy Flory 2017 je výstava terakotové čínské armády.
20

VIDEO: Letní Flora zve na setkání v Rajské zahradě, květiny i terakotovou armádu

Nablýskaní veteráni, vyrobení do roku 1964 zaplnili v sobotu dopoledne část Rudolfovy aleje v olomouckých Smetanových sadech. Konal se tradiční Svatokopecký okruh.
24

FOTO, VIDEO: Do olomouckých Smetanových sadů přijeli veteráni

Filmový festival Kralinale nabízí snímky jenž přiblíží nevšední životní příběhy

Filmy jako je Alois Nebel, Král Šumavy nebo třeba dílo bratří Coenů Tahle země není pro starý. I tyhle snímky nabízí první ročník Mezinárodního filmového festivalu Kralinale, který nese podtitul „Příběhy bez hranic – možnost volby!“.

FOTO, VIDEO: Balonová show ozdobila nebe nad Olomoucí. Podívejte se

Nebe nad krajským městem v pátek podvečer ožilo pestrobarevnými balony. Hromadný start z Olomouce se už podruhé stal součástí balonové fiesty, která se o tomto víkendu koná na Bouzově na Olomoucku.

Billboardy musí od silnic pryč, nepůjde to lehce

Už jen dva týdny zbývají do chvíle, kdy by z dálnic a silnic první třídy měly zmizet bill-boardy. Novela zákona o pozemních komunikacích určuje kolem důležitých cest ochranná pásma, v nichž nesmějí poutače stát a rozptylovat motoristy. V Olomouckém kraji je takových míst několik a krajský úřad se už nyní obává soudních tahanic o to, aby poutače z blízkosti silničních tahů zmizely.

Skuhravý z Opavy chválí Sigmu. Navzdory tomu, že asi padl příchod Texla

Jejich fantastickou loňskou sezonu, byť nakonec se dvěma smutnými konci, mají fotbaloví fanoušci v živé paměti ještě dnes. Druholigový SFC Opava do posledního kola bojoval o postup mezi elitu a v MOL Cupu padl až ve finále. HET liga i evropské poháry o chlup utekly…

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení