„Velitel sboru jako takového má na starosti výcvik, soutěže a dalo by se říct, že na jeho doporučení se pak vybírají lidi do zásahové jednotky obce. Velitel zásahové jednotky požární ochrany druhé a třetí kategorie musí absolvovat čtyřiceti hodinový kurz jednou za pět let, každý rok musí chodit na přezkoušení, že opravdu zná postupy,“ popisuje náplň práce Osyka.

Kromě toho musí taky hlídat zdravotní prohlídky, školení strojníků, dodržování kondičních jízd nebo třeba cvičení s dýchací technikou.

„Musí hlídat vedení záznamů o školení jednotky, jednou za rok lidi přezkoušet. Práce je strašně moc a je to o dobrovolnosti a přístupu obce. U nás to dělám všechno já, na obci se o to nikdo nestará, zabere to hodně času,“ vysvětluje velitel, který pracuje u Hasičského záchranného sboru Olomouckého kraje na pracovišti odborné a fyzické přípravy.

Když má pak některý z jeho kolegů dovolenou, zastupuje jej i při výjezdu k událostem.

Jiřímu Osykovi je osmadvacet let a velitelem jednotky v Senici na Hané se stal přesně před deseti lety. Hasičský sbor tam byl založený v roce 1882, v současné době má sto jedna členů a v zásahové jednotce je patnáct lidí.

„Začínal jsem v roce 1998. Před maturitou mě kamarád úplně náhodou přemluvil, ať jdu k hasičům. Tehdy nás šlo pět. Stará garda v obci nefungovala, takže nás mladé poslali do kurzu a já jsem si v osmnácti letech udělal kurz velitele. Neměli jsme problémy jako jinde, že by si starší drželi své a mladé k tomu nepustili. U nás to bylo naopak a my jsme se z nějakých pětadvaceti lidí dostali za tři roky na osmdesátku. Začali jsme opravovat zbrojnici, dělat zábavy,“ vysvětlil mladý muž. Když totiž sbor se svými kamarády přebíral, prakticky nefungoval.

„Vzali jsme sbor, nalákali jsme mladé lidi a začali jsme budovat. Spíš jsme se věnovali kulturnímu životu v obci, začali jsme dělat kácení máje, její stavění, což do té doby vůbec nefungovalo. Rozjeli jsme pálení čarodějnic a před šesti lety jsme po čtvrt století udělali hasičský ples,“ vyjmenoval činnost sboru Osyka, jehož dědeček byl taky hasičem.

Aby jednotka fungovala, je důležité, aby měla pracovité členy ale také vstřícnou obec, která jí bude finančně podporovat.

„Spolupráce s obcí je důležitá. Jednou z náplní mé práce u hasičského sboru je chodit na kontroly na obce a někde starosta řekne, mě to absolutně nezajímá. Některé obce hasiče neuznávají, týká se to spíš jednotek požární ochrany páté kategorie. Někde dají fotbalistům pět set tisíc korun a hasiči dostanou jen dvacet tisíc, což je směšné. Nepokryje to ani výdaje benzín,“ vypočítává velitel jednotky i sboru, který je zároveň členem obecního zastupitelstva.

„U nás spolupráce s obcí funguje, vycházíme si vstříc. Šel jsem do zastupitelstva, protože vím, jak to na obcích chodí. Když tam bude deset fotbalistů, tak se sponzoruje fotbal, když tam bude deset hasičů, tak se dává jim,“ říká.

„Před těmi asi pěti lety, jsem vždycky zastupitele sezval a vysvětlil jim všechny zákony a povinnosti. Myslím si, že v některých obcích nemají ponětí o tom, co mají dělat. Je třeba patnáct členů v zásahové jednotce a chtějí obleky, kdy jeden stojí osmnáct tisíc, přilba deset tisíc, boty pět a zastupitelstvo řekne v žádném případě, koupíme vám dva. Tak to podle zákona neexistuje. Zásahová jednotka je v pracovněprávním vztahu vůči obci, ale zastupitelé to neví. Proto je v obcích velký problém dostat do jednotek peníze na základní věci, což je ochrana člověka,“ informuje hasič.

Zároveň však říká, že za posledních sedm let se situace hodně změnila a obec od obce se liší. „Když jednotka pracuje a veřejnost to vidí, tak jsou na to lidé pyšní.

V obci, kde ale kluci sedí a nic nedělají, a chtějí peníze, se na druhou stranu starostům nedivím. Hlavně spolu ti lidé ale musí vycházet,“ uzavírá Jiří Osyka.