„Klidně to v Praze takhle řeknu!" smál se. „Mám pocit, že mi nezapočítali mače, kdy mě vykázali na tribunu."

Už tři roky netrénuje, ve svých pětašedesáti dělá rozšafného konzultanta v druholigovém Znojmě.

„Je fajn, že si na mě vzpomněli. Tohle ještě zvládám, ale velká trenéřina už pro mě není." Nenechte se těmi slovy zmást, Uličný není obyčejný penzista: bodrý Hanák má v očích pořád jiskru a baví vtipnými historkami.

Lpíte na svém rekordu? Je pro vás důležitý?
Jsem za něj rád, ale vím, že ho kolega Tobiáš nebo někdo další časem překoná. Víc než 400 zápasů je slušné číslo. Víte proč? My trenéři máme rizikové povolání, zažíváme euforii i frustraci a často umíráme na infarkt nebo mrtvici. Ale teď vážně: je pro mě vyznamenání, že jsem mohl trénovat tak dlouho.

Čím to?
Šestkrát mě sice vyhodili, ale zároveň o mě byl zájem. Vždycky když někdo potřeboval k týmu správného rošťáka, ukázal na mě. Šéfové si pokaždé řekli: „Uličný? Ten by nás mohl probudit." A už jsem byl jejich. Mluvil jsem o tom, že trenéřina umí být zákeřná, ale mně dala všechno. Bylo to moje hobby i zaměstnání a dobře placené. Fotbal miluju, nikdy mi nezevšedněl.

Kolik zápasů si dokážete vybavit?
Moc. Třeba s Brnem jsme na Lužánkách porazili Spartu a tleskalo nám přes 30 tisíc lidí. Pamatuju si i na pohárové mače se Sigmou: jednou jsme hráli s Dortmundem, proti nám šli Rosický s Kollerem. Ale některé zápasy je lepší si nepamatovat (usmívá se).

Co musí trenér udělat pro to, aby v lize odkoučoval přes 400 zápasů?
Spoustu věcí. Mně pomohli skvělí učitelé, borci Brückner a Máčala. Od prvního jsem si vzal cit pro správnou taktiku, od druhého tvrdost. Taky jsem pochopitelně musel mít štěstí: nejdéle jsem byl bez práce 10 měsíců, vždycky se pro mě nějaká našla.

Na kterou vzpomínáte nejradši? Na záchranu Olomouce v lize a vaši první a poslední trofej na jaře 2012?
Může být. Byla to vlastně taková brigáda na jedno jaro. V lize jsme hráli s devítibodovým odečtem, ale nespadli jsme. A vítězství v národním poháru? To byla sladká tečka a odměna za všechno, co jsem předtím s fotbalem zažil.

Hráči dělají trenéra

Když jsme mluvili o tom, co musí úspěšný trenér zvládnout, jistě to je i umění vyjít s hráči. Vy jste razil heslo, že hráči jsou šlechta a trenér jim pomáhá.
Kolegové Hřebík nebo Lička mi to vyčítají, ale já si za tím stojím. Hráči dělají trenéra, obráceně to nefunguje. Jedině hráči udělají na hřišti výsledky a když jsou výsledky, teprve pak můžou být slavní i trenéři. Kdybych přišel do kabiny a v jednom kuse na chlapce řval, rychle bych se jim zošklivil a nikam bychom to spolu nedotáhli.

Vy jste na hráče nekřičel? Vždyť jste křičel na rozhodčí a někdy i na fanoušky.
Fanoušci křičí na mě. Nedávno to na jednom fotbale, kde jsem byl, strašně schytali trenéři u střídačky: „Na co tak dlouho chodíte do školy, když to stejně neumíte?" Musel jsem se ozvat: „Já studoval na trenéra 11 let a nemám problém." Chlapík se skoro omluvně stáhl a špitl: „Vás jsem nemyslel, pane Uličný."

Půvabná story, ale abychom nezamluvili to křičení na hráče.
Samozřejmě že jsem na kluky křičel, ale byl jsem trenérský Jekyll a Hyde. Uměl jsem je seřvat, ale když si to zasloužili, se slzami v očích jsem je pohladil. Fungovalo to: i po letech se ke mně hlásí a nepřechází na druhou stranu ulice.

Chybí mu sebekontrola

Litujete zpětně něčeho? Udělal byste něco jinak?
Kdepak, neměnil bych ani minutu. Jasně, mohl jsem se chovat slušněji a měl bych odtrénovaných ještě víc zápasů. Protože víc než za mizerné výsledky mě vyhazovali za to, že jsem někoho naštval.

Máte spočítáno, kolik jste zaplatil disciplinárce na pokutách?
Přesně 120 tisíc, z toho padesát za Holuba (v roce 1999 od postranní čáry na rozhodčího Holuba zakřičel: „Ku.vo holube!"). Bývalý předseda disciplinárky Károlyi o mně vždycky říkal: „Uličný? Dobrý chlap i trenér, ale chybí mu sebekontrola." To sedí. Ale myslím, že dokážu vyjít s každým, a když uznám, že jsem přestřelil, umím se omluvit.

Sto dvacet tisíc jsou velké peníze, ale byl byste to ještě pořád vy, kdybyste celý zápas tiše seděl na střídačce?
Přesně! Každý má být svůj, toho jsem se držel. Víte, fotbal je jedno velké divadlo a já byl herec. Musel jsem udělat show, aby lidi přišli i příště. Spáchal jsem pár chyb, ale manželka mě má ráda už 44 let a synové s vnuky snad taky. Nic mi neschází.

Martin Mls