Zatímco humorná povídka Eduarda Basse je zmodernizovanou pohádkou o pravém bratrství, v Olomouci a na několika dalších místech skutečně vyběhlo jedenáct bratrů na fotbalové hřiště.
Psal se rok 1966 a Otakar Olbort byl jedním z nich.
V Olomouci je i ve druhé polovině dubna nevlídné počasí a řada místních příznivců si zápas divizních Nových Sadů nechává ujít.
Ne však čerstvě osmdesátiletý Otakar Olbort. Na zápas navíc cestuje kvůli operované kyčli a kolenu s berlemi. Od rána, z Ostravy.
S sebou v batohu nese velkou kroniku, jež objasňuje jeho vztah k hráčům, kteří se ve žlutých dresech mezitím rvou na trávníku o vítězství.
„Býval tu rybník, chytali jsme tady ryby na pytlačku a teprve později se to zaváželo a vzniklo hřiště. Když jsme skončili trénink, tak jsme museli na nově budované hřiště jít vybírat sklo. V padesátých letech jsme ještě hrávali v dolině u kostela. Bylo nás šestnáct děcek a z toho jedenáct bráchů. Osm už ale zemřelo. Co se dá dělat, nikdo tu nebudeme věčně,“ povídá olomoucký pamětník.
Unikátní příběh olomoucké Olbortovy jedenáctky najdete exkluzivně
ve ČTVRTEČNÍM TIŠTĚNÉM VYDÁNÍ Deníku 27. dubna