Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Dva týdny strávili na konci února mladí fotbalisté olomoucké Sigmy v Brazílii. Výběr do patnácti let se utkal se slavnými mužstvy FC Sao Paulo, Fluminense a Flamengo i s méně známými soupeři z Ubatuby.

Jejich bilance se nakonec zastavila na dvou vítězstvích a třech porážkách.

„Sehráli jsme ale super zápasy. Brazilcům jsme se technicky vyrovnali, což mě velmi mile překvapilo,“ přiznal kouč „patnáctky“ Pavel Toköly, který prozradil i další detaily z působení mladých fotbalistů ze srdce Evropy na druhém břehu Atlantiku.

Jak dlouho dopředu se chystá taková akce, jako byla vaše cesta do Brazílie?
Musí se chystat minimálně šest měsíců dopředu. V první řadě se musejí sehnat sponzoři, potom to musejí také schválit rodiče, protože ti přispívají zhruba padesátiprocentní částkou, a pak je ta největší práce – to znamená sehnat lidi, kteří vám tam seženou přátelské zápasy, ubytování, stravování a všechno kolem. Když nás tam letí pětadvacet, tak všechno musí být zajištěné. V Brazílii to není zase tak jednoduché.

Rodiče neměli problém pustit děti na druhý konec světa?
U mě to problém není. U mládeže jsem už známý trenér. Jsem sice na ty děti přísný, ale většina rodičů si přeje, abych ty jejich děti trénoval. Mají u mě nějakou výchovu a řád a ti rodiče, když vidí, že to funguje, že ti kluci jsou zvyklí na nějaký řád, tak se nebojí pustit je s vámi do toho zahraničí. Spíš to byla otázka finanční situace, ale rodiče se mezi sebou domluvili, že ano, a šlo to. Když vidí, že ty kluky to baví a že za něčím jdou, tak to schválí úplně bez problémů.

Vy jste se nebál? Je to velká zodpovědnost…
Jsem známý tím, že se nebojím s klukama jít do rizika, ale troufnu si říct, že je mám vycepované. Když mu řeknu stůj tady, nebo běž tam, tak půjdou a nedovolí si nejít. V Brazílii ale bylo vidět, že kluci se nás šesti dospělých drželi hodně (smích). Bylo vidět, že toho dospělého tam potřebují, ne snad že by byli až vystrašení, ale drželi se nás jak klíšťata. Žádný incident naštěstí nebyl. Tedy až na to, že na Copacabaně okradli doktora a vedoucí mužstva se srazil na přechodu s motorkou. Nic se mu ale naštěstí nestalo.

Soupeře jste sháněli jak? Bylo to složité?
Bylo to jednoduché. Nadiktovali jsme si soupeře a agentura, která nám to zprostředkovávala, tak se postarala o zbytek. Dá se říct, že všichni, které jsme oslovili, tak nám prakticky okamžitě odepsali, že s námi rádi budou hrát. Oni pochopitelně proti Evropanům také chtějí hrát. Pro všechny Brazilce je snem hrát v Evropě.

Znají Prahu i Rosického

Jaké jméno má český fotbal v zemi pětinásobných mistrů světa?
Sigmu jako klub neznají, ale český fotbal a obecně Českou republiku hodně. Od finále mistrovství světa ve dvaašedesátém, které jsme v Chile prohráli právě s Brazílií, o nás mají dobré povědomí. Znají Rosického, Čecha z těch velkých lig. Znali i Prahu jako město.

Výjezdy do zahraničí už se staly v Olomouci celkem pravidlem, je to tak?
Chci, aby kluci do zahraničí jezdili. Samozřejmě ne každý týden za oceán, to je výjimka, ale po Evropě, Německo, Francie, Itálie, Rakousko, to si přeju, aby každý mančaft aspoň jednou vyjel. Je to i určitá reklama pro klub, protože i tohle může rozhodnout, když se kluci rozhodují, jestli jít k nám, nebo do Brna, nebo jinam.

A mohou hráčům také hodně pomoct v dalším fotbalovém rozvoji…
Řeknu to takhle. Byl jsem tam už před šesti rokama a z toho mančaftu to pět kluků dotáhlo do ligy. Mira Štěpánek je v Hamburku a teď hrál za jednadvacítku, v základu za Sigmu hraje Kuba Petr, Tomáš Nuc a Kuba Heidenreich patří do kádru a Tomáš Pospíšil si před zraněním také v lize zahrál a teď se chystá na návrat v juniorce. Neříkám, že je to jenom tím, protože ten mančaft byl šikovný i bez toho, ale určitě jim to pomohlo. Já tvrdím, že mezinárodní kontakt ať už v Anglii, Brazílii nebo jinde, jim jednak dá motivaci, aby se jim chtěli vyrovnat, a taky se trošku otrkají, nasbírají zkušenosti, tak potom, kdy naskočí do ligy a hrají s Baníkem nebo se Spartou, tak se z toho nepos…

Tři by mohli jednou hrát ligu

Kolik hráčů pro ligu vidíte ve vašem „brazilském“ výběru teď?
Já vidím tři. Jmenovat je nebudu. Ten tým je vyrovnanější, než byl ten tehdejší, ale jsou tam pracovití kluci, kteří to mohou dotáhnout daleko a za nějaké dva tři roky mohou klidně skončit v lize a hrát velmi dobře. V tom výběru před pěti roky bylo víc takových těch osobností. Je to chyba, že tady jich není tolik, ale lepší hráče jsme nesehnali (smích).

Stalo se vám, že jste v patnácti někoho přehlédl a on to pak dotáhl daleko?
Stalo, určitě. Ne moc často, ale stalo. Záleží to na hodně faktorech, ale řekl bych, že tak z osmdesáti procent určitě poznáme už v patnácti, jestli by ten kluk mohl ligu opravdu hrát, i když to záleží na spoustě faktorů. Od rodinného zázemí, přes výsledky ve škole, až třeba po to, jestli ten kluk ještě vyroste.

Kdo vás takto mile překvapil?
Ještě nehraje ligu, ale překvapil mě hodně Václav Koutný. Od nějakých dvanácti do šestnácti to měl pořád na hraně, jestli zůstane, nebo se s ním rozloučíme. Dnes je najednou v juniorce a hraje výborně. Překvapil taky Pavel Dreksa. To byl vždycky velmi dobrý fotbalista, ale jako by mu chyběla rychlost. On ji ale dokáže výborně nahradit skvělým předvídáním a čtením hry. Nepočítalo se moc, že by měl hrát ligu, a dnes ji hraje a hraje velmi dobře.

Kolik hráčů z ročníku by to mělo v průměru dotáhnout do ligy, aby se dalo hovořit o dobré práci?
Podle mě dva až tři. Pět to byla spíš výjimka. Záleží to také na tom, kdo trénuje. Momentálně je tady trend, že Zdeněk Psotka spolu s vedením se domluvili, že budou dávat prostor mladým. Mládež tady funguje dlouhou dobu dobře, ale vždycky přišel nějaký trenér, nakoupil hráče, kteří se za rok vrátili. Dnes vidíte, že když ti kluci nastoupí a nejsou o tolik horší jako někteří hráči odjinud, a když dostanou více šancí, tak jsou dokonce lepší, navíc daleko levnější, tak je to asi správná cesta. Abychom aspoň každý rok vychovali dva, kteří dorostou až do ligy, to je naše práce.

Podmínky stejné jak za komunistů

Vraťme se zase zpátky k Brazílii. Jaké tam mají podmínky pro mládež?
V Sao Paulu, kde jsme hráli první zápas, mají pro mládež rozpočet šedesát milionů korun a obrovské středisko. Hráli jsme tam na hřišti, které jsem tady ještě nikde neviděl, to byl opravdu mech. Na internátě mají 140 dětí od deseti do devatenácti let a dvě stovkyzaměstnanců, kteří se o ty děti starají. Vůbec přitom třeba nemají přípravky. To vůbec neřeší, prostě si ty hráče skoupí a přetáhnou, když je jim nějakých deset let. Mimochodem v tom centru vyrůstal třeba také Daniel Rossi, který dnes hraje za Sigmu a když jsem mluvil s jedním z jejich trenérů, tak mi říkal, že si Rossiho pamatuje.

Takže je to těžké porovnávat, když rozpočet pro mládež se téměř vyrovná ročnímu rozpočtu celé Sigmy.
To nedá, ale Sao Paulo je ale v tomhle v Brazílii trochu výjimka. Když jsme hráli s Fluminense, tak tam už to bylo skromnější, hřiště trochu horší a tak dál. My máme k dispozici základní školu Heyrovského a co se týče uvolňování na zápasy a tréninky, tak nám učitelé i ředitel vycházejí opravdu maximálně vstříc. Problém je v tom, že tam máme k dispozici jedno špatné travnaté a jedno pískové hřiště. Přes zimu v podstatě nemáme kde trénovat. V týmu máme víc hráčů z okolí než přímo z Olomouce, a když máme jít na umělku u Androva stadionu, tak ty děti musejí se školní taškou tahat ještě těžkou tašku na fotbal. Ze školy jdou na trénink a za pár dní už jenom vidíte, jak jsou z toho ti kluci zničení. Takže trénujeme spíš tam na tom pískači. Podmínky jsou to opravdu složité, vlastně stejné, jako byly za komunistů, protože od té doby se tam nic nepohlo.

Do patnácti hrát jen přáteláky

Jak jste v mezikontinen­tálním srovnání s Brazilci obstáli?
Zrovna se Sao Paulem jsme odehráli super zápas. Vyrovnaný, mohli jsme i vyhrát. Šli jsme sami na brankáře, hráč udělal kličku, ale v poslední chvíli doslova padl vysílením. Přiletěli jsme v pátek ráno a hned v sobotu ráno jsme hráli zápas. Po té únavné cestě a navíc ve třicetistupňovém horku kluci trochu odešli fyzicky. Po technické stránce to ale bylo hodně vyrovnané, kluci mě mile překvapili.Když jsme pak Brazilcům řekli, že Olomouc má jen asi 100 tisíc obyvatel, tak na nás koukali, jako kdybychom spadli z nebe.

V Brazílii prý do patnácti let děti nehrají žádné soutěže?
Když jsem začínal trénovat, tak jsem taky říkal, že i ti mladí kluci musejí pořád o něco hrát. Ale teď už taky vidím, že ten, kdo má fotbal rád, tak bude hrát naplno, ať je to přátelák nebo mistrák. Na tabulku se dívat nebude. V Česku a také v některých ostatních státech v Evropě se pořád hledí na výsledky, ale v Brazílii, Itálii, Anglii do patnácti let děti vůbec nehrají soutěže. Každý týden hrají, tak jako my, mají pětkrát týdně trénink a o víkendu přátelský zápas, ale nedělají se tabulky. Ti kluci potom hrají v pohodě, nejsou pod takovým stresem, víc si dovolí. Já jsem toho velkým zastáncem a přál bych si, aby se to prosadilo. Ale tady se to neprosadí.

Proč ne?
Ty staré struktury to nepovolí. Ti budou pořád opakovat, že důležité jsou výsledky. Ale já musím zopakovat, že ten, z koho má něco být, bude hrát naplno, i když je to přátelák nebo trénink. Když někoho musíte nutit, tak z něj stejně nic nebude.

Čtyřikrát si kopnou a jsou sedření jak koně

Když se bavíte s kolegy třeba z ligových klubů, kteří také jezdí do zahraničí a vidí, že to funguje, tak to přece nemůže být zase tak těžké domluvit se?
Je to těžké, protože mládeží se u nás tolik lidí nezabývá. Kdo je nějaký slušný trenér, tak odejde od žáků k dorostu, do druhé nebo do třetí ligy k mužům. Těch lidí, kteří by se o mládež dlouhodobě zajímali a sledovali to, je hrozně málo. Většinou o tom rozhodují funkcionáři a tam už hrají roli různé vlivy. Jako například, že menší kluby chtějí hrát vyšší soutěž, aby dostali vyšší dotace a tak dál. Je to složité.

Od roku 2011 prošlo alespoň zmenšení hrací plochy pro mladší žáky…
Snažíme se to prosadit už dlouho, aby se do třinácti let hrálo na půlku hřiště a 7+1. Protože když se na ty mladší žáky dnes podíváte, tak lítají sto metrů tam, sto metrů zpátky. Za poločas si čtyřikrát kopnou do míče a jsou sedření jako koně. S fotbalem to nemá nic společného, je to jenom o běhání. Když budou hrát na půlku hřiště, tak budou daleko více v kontaktu s míčem a technické dovednosti by měly jít nahoru. Bude to od roku 2011. Jsem jednoznačným zastáncem, protože jinak budeme zaostávat. Pokud nebudeme dávat prostředky do mládeže, nedáme k nim dobré trenéry, a dobrý trenér samozřejmě stojí peníze, tak nám svět uteče ještě víc, než je to teď.

Byla Brazílie dobrou přípravou na jarní sezonu?
Máme na prvního ztrátu bod, ale opakuju znovu. Vyhrát chceme, ale není to to nejdůležitější. Už zase vidím, jak jsou ti kluci pod stresem, jak chtějí tu ligu vyhrát, ale to není úplně dobré, protože pak nehrají nejlíp, jak umí. Malý tlak na ty kluky musí být, ale nic se nemá přehánět.

Copacabana, Maracaná i prales

V Brazílii jste nebyli jen kvůli fotbalu. Které zážitky vám nejvíce utkvěly v paměti?
Hned první den jsme byli v Sao Paulu a vyjeli jsme na nejvyšší mrakodrap, abychom to město viděli shora, a musím říct, že to je opravdu něco neskutečného, když vidíte to dvacetimilionové město pod sebou. Večer jsme pak byli na lize Corinthians – Portuguesa. Po zápase jsme vyrazili na karneval. Já už jsem toho zažil dost, ale tohle mě uchvátilo. Lidé tančili vlastně celou noc, bavili se, ale přitom se chovali slušně. Nikde jsme neviděli žádné opilé lidi. Byla to bomba. Navštívili jsme indiánskou vesnici v pralese, viděli jsme sochu Ježíše nad Rio de Janierem. Byli jsme na Maracaná. Byli jsme tam na zápase Vasco da Gama – Botafogo, což bylo finále národního poháru. Mimochodem, řeknu vám, že když jsem viděl, jak se tam fandí, tak nějaká anglická liga se s nimi vůbec nemůže rovnat. Dál jsme byli na Copacabaně, s pětiletou holčičkou jsme neplánovaně slavili narozeniny, kluci jí zpívali a dali jí nějaké dárky z Česka. Jsou to všechno zážitky, na které nezapomenete.

Kdy vyrazíte za oceán znovu?
Byl jsem dvakrát a nevím, jestli se mi to ještě podaří se tam dostat. Dokud tady budu trénovat, tak samozřejmě budeme chtít zase vyjet. Můj sen je ještě Argentina a Japonsko. Japonci šli fotbalově ohromně nahoru a Argentina, to je fotbal sám o sobě. Ale dřív než za dva za tři roky to určitě nebude. Musíme našetřit penízky (směje se). Je potřeba poděkovat vedení klubu, že nám tohle umožňuje a podporuje nás. Hlavně pan Gajda, který byl i několikrát s námi a viděl, jak se ti kluci chovají a jak je to pro ně prospěšné.