O Karlovi, který se nikdy nestal medikem

Čím se nakonec vyučil, není podstatné, jen pro začátek bylo třeba uvést tuto vzpomínku na dávno zesnulé rodiče, kteří by svého synka bývali tak rádi vídali, jak se v bílém plášti vznešeně prochází mezi pacienty.

Což o to, k bílému plášti to Karel nedotáhl, nicméně mezi pacienty se pár desítek let po absolvování základní školy přeci jen pohyboval dost často. Také k oné představě vznešenosti se šikovně přibližoval. Karel si totiž po dlouhém období střídavých úspěchů a pohrom v roli zloděje všeho možného začal v devadesátých letech libovat na postu zloděje věcí odložených v čekárnách. Ne že by to až tolik vynášelo, nicméně k sociálním dávkám to bylo přilepšení milé a poměrně bezpečné. V devadesátých letech si lidé teprve zvykali na to, že by si měli své věci bedlivě střežit. Navíc byl Karel velmi komunikativní, a když se oblékl do svého jediného, nicméně důstojně vyhlížejícího obleku, působil opravdu dobrým dojmem. Proto se mu jeho práce v čekárnách různých poliklinik a nemocnic na celé Moravě od Ostravy po Brno velmi líbila.

Zprvu se věnoval krádežím zcela prostým, a to tak, že si vyhlédl chvíli, kdy v čekárně nebyl nikdo pozorný, popadl nějaký kabát či bundu a mazal s ním z čekárny pryč do rušných ulic. Později přišel na to, že se svou komunikativností může dělat lepší byznys. V čekárnách se dával do řeči s jinými pacienty, což mu šlo velmi dobře. Vypadal přece tak elegantně a přátelsky…

Praxe byla taková, že si s někým vytrvale povídal, ostatní jej automaticky považovali za partnera či kolegu dotyčného, a když onen chudák odkráčel do ordinace, Karel Kajoš po chvíli mrknul na hodinky, jakoby nic vzal kabát či tašku domnělého partnera a zcela klidně odkráčel ven. Někdy hlasitě dodal, aby ostatní řekli jí či jemu, až vyleze z ordinace, že mu bylo horko a čeká venku. Vtipná a úspěšná metoda. Výnosem byly kabáty a bundy a někdy i něco hodnotnějšího z tašek. Karel tak nevydělal moc peněz, protože v zastavárnách ani za koženou bundu nedávají horentní sumy. Nicméně, bavilo ho to a dělal to rád, a to je hlavní, jak říkávají odborníci na profesní kariéru.

A konec kariéry? Žádná efektní obří policejní akce. Onoho pověstného „Jednoho dne“ seděl v čekárně a zapřádal rozhovor s nějakou postarší paní, když vtom jiná postarší paní z protější lavičky konstatovala, že „tohodle chlapa ona dobře zná, protože jí před půl rokem ukradl baloňák“. Karel se sice začal bránit, nicméně kdosi z ostatních pacientů promptně přivolal policii a pak už to šlo rychle. Když několika okradeným pacientům z různých měst ukázali Karlovu podobenku, bylo to jasné. Kajošova kariéra skončila. Vzhledem k tomu, že nešlo ani zdaleka o první prohřešek, dostal u soudu za krádeže slušné tři roky vězení.